Odchod do skladiště.

2. listopadu 2013 v 13:04 | Houp


Tak ráda bych jenom řekla: "Vstávat a alou hybaj všichni sem."

Tím sem myslím mou novou adresu blogu.

http://store-of-hope.blog.cz/


Věřte, že za tím rozhodnutím je celá horda nocí a minut, kdy jsem rozvažovala zdali tento krok udělat nebo neudělat. I když někteří z Vás psali, ať zůstanu tady, jsem už vlastně pevně rozhodnutá. Pocity, intuice i myšlenky mi říkaly, že když odejdu na jinou adresu načerpám novou energii a inspiraci. Snad.

Tady jsou jisté faktory a důvody, které mě k tomu rozhodnutí dohnaly.
1) Návštěvnost blogu je defacto v mé nepřítomnosti postavená na starých článích, které jsou neautorské a když si momentálně zakládám na tom, být co nejvíce autorská, toto mi nepřijde moc fér.
(Někdo by mohl namítnou, že ty články mohu smazat, ale to bych prostě nemohla udělat.)

2) Nepřehlednost blogu, která byla zapříčeněna tříletým blogováním, kdy jsem přícházela s novými nápady, rubrikami, renovacemi a nakonec se z toho stal blog, kde jsou rubriky neuspořádané a myslím, že návštěvník má problém se v tom vyznat. Upřímně mám s tím trochu problém i já. Blog na nové adrese by měl mít ustálenou myšlenku, ale jak dlouho mi to vydrží to jen těžko říct.

3) Současná adresa blogu (k-magicalblog). No co k tomu říct. Tehdy jsem byla třínáctiletá pubertačka, co chtěla za každou cenu blogovat aniž by delší dobu přemýšlela nad adresou. Výsledkem toho je toto, kdy si myslím, že adresa nemá význam, je nic neříkající a působí takový ... ehm ehm... dojmem.

Tím vším nechci, aby vyznělo že tento blog nemám ráda, ba právě naopak. Za tu dobu jsem zjistila, že blogování je prostě styl života a je to něco čeho se jen tak nechci vzdát. Myslím, že pro blog bude nejlepší, když tady nebudu plavat od deseti k pěti a topit se. Akorát by to celému blogu ještě víc ublížilo a moje nadšení by to asi taky nevydrželo.

Tento blog se rušit nebude.
Děkuji všem, kteří při mě stáli. Pomáhali utvářet vzhled, kvalitu a vše co s blogem souviselo.
Děkuji za chválu i kritiku. Děkuji za úžasné návštěvnosti a za ještě lepší komentáře.
Jsem vděčný bloger.
To jen díky Vám.

Budu ráda, pokud se s Vámi některými setkám i na nové adrese.
Na skladišti.
Skladišti naděje.
Store of Hope.


 

A přece je žirafí mánie k něčemu dobrá.

31. října 2013 v 12:24 | Houp |  Deník

Patřila jsem k té skupině lidí, kteří koukali jako puci, když po přihlášení na facebook na mě vybafly žirafy z profilovek. Naprosto jsem to nechápala a naneštěstí jsem ani neodpovídala. Zřejmě bych neuspěla.
Nehodlám se tady vyjadřovat k tomu, co to je, proč to je, nebo ani k tomu, že mě víc jak tohle, neuvěřitelně vytáčí ty trapné statusy, které hlásají "Bože, všude samé žirafy." "Naprosto to nechápu"... "Trapný!!!"

Já bych celou žirafí záležitost brala jako recesi, která má původ kdesi za horami a nepřijde mi životně důležité, abych se v tom nimrala. Řekněme, že se od toho mám v plánu distancovat.

Jennomže...
Kdo by čekal, že žirafí záležitost bude mít blahodárné účinky na mou návštěvnost blogu?
Psal se rok 2011, kalendář ukazoval 23. března, když jsem vypustila do blogového éteru článek s fotkami žiraf. Na mou obhajobu, bylo to ještě v době, kdy tento blog nebyl veden jako autorský - což je důvod, proč také budu stěhovat blog na jinou adresu, kde bude čistě autorská tvorba, ale o tom až v dalším článku.

Po dnešním přihlášení jsem nemohla zastavit smích a musela jsem se vynasnažit, abych zamáčla oční bulvy zpátky do svých otvorů.
Moje běžná denní návštěvnost, která je značně snížená mou nízkou aktivitou na blogu se pohybuje cca od 30 do 40 návštěvníků každý den.
Ovšem včera?



Jistěže jsem zažila doby, kdy jsem měla i vyšší návštěvnost, ale takovýhle šok, že můj blog navštíví 133 lidí bez mé nějaké větší aktivity - no to potěš...

Přidávám to sem jen jako věc, která mě rozesmála a chtěla jsem poukázat na to, že i "žirafí mánie" může přinést něco dobrého.
(Chápu, že někteří nemají vůbec facebook, tak rychle vysvětlím, že jde o to, že na facebooku putuje otázka a když na ní člověk odpoví špatně, měl by být čestný a dát si na nějakou dobu na svou profilovku žirafu. Jelikož je to lehce matoucí otázka nad kterou ne každý přemýšlí, tak se z ksichtové knihy stává zoo.)

Na druhou stranu si uvědomuji, že návštěvnost mám v dohledné době jen díky neautorským článkům z dob dávno minulých a o to vlastně nestojím. Nechci návštěvnost postavenou na obrázcích a věcech, které jsem někde stáhla nebo viděla. Proto jsem se už před nějakou dobou rozhodla blog přestěhovat na jinou adresu, taktéž na doméně blog.cz.
Někdo by mohl namítnou, že mohu zůstat na této adrese a jen vymazat staré články, ale upřímně? To nedokážu. Patřím mezi sentimentální lidi a bylo by pro mě těžké, dokonce i časově náročné mazat všechny články. Navíc blog za tříletou dobu trvání prošel tolika změnami a byl obětí znásilňování mými pitomými nápady a rekonstrukcemi.
Najednou se tady objevují rubriky, články, které sem nezapadají a blog je nepřehledný.
Usoudila jsem, že pro můj další blogerský vývoj bude vhodné, abych se přestěhovala na tzv.: zelenou louku, kde nic není. Začít odznova. Dát blogu čistě autorskou tvář. Dát možnost blogu dát nové jméno, které snad bude víc kreativnější a lépe zapamatovatelné pro čtenáře.
O tom napíši v dohledné době nový článek, kde o tom všem informuji.
Děkuji moc za ty, kteří tomu budou věnovat pozornost a snad v blízké budoucnosti navštíví nový blog.
Nový blog, kterému bych chtěla věnovat zas svou energii.

Ps: Ať žijí žirafy. Ty živé.

Svobodu zubům (*)

15. října 2013 v 21:12 | Houp

* Jen těm, co jsou vězněné!

Jak tomu tak už bývá čas plyne, utíká, ač nemá ani vlnky ani nožky. A než jsem se nadála od května 2012 jsem se dostala až do října 2013, kdy jsem období mezi tím strávila s "železem v hubě". (Řekla bych, že ze železa to stopro nebylo, ale často jsem slyšela, že jsem vlastníkem takzvané "plechové" nebo "železné" huby, nebo v jiném podání tlamy.)

Od dnešního rána jsou pryč ty chvíle, kdy jsem rozcvičovala jazykový sval tím, že jsem naháněla jedno prokleté semínko, zrníčko, nebo kousek čehokoliv, co jsem zrovna pozřela. Už je pryč ten neutuchající pocit, že se nesmím aspoň chvíli hodně smát, když jím nebo dojím, jinak by hrozilo, že všichni uvidí, co se mi právě válelo v tlamě.

Dnes ráno jsem v zrcadle mžourale zkoumala svůj ksicht s rovnátky a říkala si, že snad mi budou i chybět. Ten kdo říká, že rovnátka jsou pro něho peklo, mě samotné nevadili. Zvykla jsem si a dokonce i na můj účet padlo něco v tom smyslu, že: "V těch rovnátkách jsi roztomilá."

Je faktem, že na naší střední škole se moc lidí s rovnátky nepotká, takže jsem byla i docela výjimkou, což mi ani tolik nevadilo.
Zatím si na nový úsměv zvykám a myslím, že aspoň tak ještě nějakou chvíli budu jazykem nahmatávat chybějící zámečky a užívat si pocit hladkých zubů. (Kdo měl rovnátka, sám chápe, co mám namysli.) Abych najednou nebyla až tak tuctovná, nechala jsem se rozmazlit v kadeřnickém křesle a prostříhání a poprvé v životě zesvětlení pár pramínků ve vlasech snad trošku přidá kladné body.

Tak jsem zvědava, co mi přinese nová etapa mého úsměvu.
Pro někoho to může být lepší, divnější, naprosto nepostřehnutelné, ale jedno zůstane. Prostě to tak je a já si rovnátka na pevno už kvůli tomu dávat znovu nebudu. (Účet našich rodičů by spáchal asi sebevraždu.)

Třeba se na Vás někdy zasměju, kdo ví.
Teď posílám jeden svobodný internetový úsměv (představte si jej co nejširší.)

PS: Kdo máte rovnátka a smutníte, tak rozhodně hlavu vzhůru i vy se dočkáte dne, kdy vám je vylámou z tlamiček. :D



 


Po odpadcích telátka.

10. října 2013 v 18:22 | Houp |  Deník


V rámci jakéhosi evropského projektu pro studenty z Německa, Francie, Polska a České republiky jsme měly za úkol natočit studentský film o ekologických a přírodu chránících činnostech v okolí našeho bydliště. A kvůli zahraničním školám jsme to museli odříkávat v anglickém jazyce. Chacha - to jsem se zas do něčeho nechala namočit, zvlášť když jsem se na tom ze začátku neměla podílet.

Ale nakonec jsem skončila spolu s dalšíma dvěma studenty od nás ze školy v autě s panem učitelem za volantem. Musím říct, že to nebylo aaaaaž tak těžké jak jsem čekala a dokonce to pro mě bylo i zajímavé. I když se mi málem párkrát zauzloval jazyk při říkání "ekologický termínů" spolu s anglickými slovíčky, který jsme se učili vždycky pár vteřin před zmáčknutím play.

Například v takové třídičce separovaného odpadu jsem nikdy nebyla. Kolem dokola je slisovaný odpad a vám se honí hlavou, jestli kolečko salámu povalující se na zemi patří do papíru, plastu nebo do skla. Do toho se vám do hlavy vtírá taková ta myšlenka - nezaplaví ten odpad jednou naše potomky? Zas jen opakovat třídit, třídit, třídit!

Ale ze všeho nejvíc mě zaujala fotovoltaická elektrárna, která funguje v symbióze spolu se zvířecí říší. Když vidíte před sebou ty solární panely, pod kterými pobíhají ovečky a vy je krmíte tvrdým pečivem je to fajn. Blekotáte jakési věty a jen si říkáte, ať vás ten beran nenabere ze zadu.

Když po vás vystartují husy lépe jak hlídací psi, to už není zas až tak fajn, ale díky bohu jsou za plotem.

Nejvíc si mě ovšem získala malá telátka. Přísahám, že vypadala jako z čokolády. Celá taková plachá, roztomilá a natahující se k vaší ruce v domnění, že by to mohl být cecík jejich maminky. Všechny, všechny bych si je vzala domů a mazlila bych se s nimi.

O ty fotografie se musím podělit, i když nejsou nijak profesionální a snad se mi i odpustí, že jsem je nefotila já, ale právě druhá studentka, která na tom projektu pracuje taky. To víte, já byla zabraná do drbání šešulek těch kouzelných stvoření, že na nějaké focení nebylo pomyšlení.




Práce na projektu nás čeká ještě zítra, tak jsem zvědavá, na jaká další místa se podívám.
Jsem ten typ člověka, co si snaží ze všeho něco vzít a tohle beru jako skvělé možnosti podívat se i tam, kam se třeba ne každý má možnost podívat. A věřte mi, že když člověk vidí, že i když roztřízení odpadu dá jakousi práci, že je to opravdu efektivní a pro budoucnost nesmírně důležité, takže třiďte, třiďte, třiďte a pokud někdo je i nadále naprosto slepý, tak bych mu přála, aby měl možnost nahlédnout na skládky a do třídíren odpadů.

Takže zítra ještě práce na projektu, v sobotu snad módní přehlídky v Praze s kamarádkou, dále pak musím pracovat na výtvarných tak i na normálních úkolech, plus zkusit zase trošku společenský žít. Také bych ráda něco mála napsala o přednášce od Beáty Rajské na které jsem byla včera a třeba napsat i pár řádek o případných módních přehlídkách.

Mějte se krásně, silně a usměvavě.


Pokračujte dále po mapě.

9. října 2013 v 16:51 | Houp |  Cesta do hlubin mojí mysli

(Víte, co? Možná si ani tenhle článek nečtěte.)

Tak jako se cestuje autem po silnicích a selže navigace, tak stejně by tomu mohlo být v mé hlavě. Kdybych měla použít nějaké přirovnání, přijde mi, že mám v hlavě Labyrint, ale jelikož mě nepřišla zachránit žádná osudová Ariadna s klubíčkem, jsem odsouzena bloudit a bloudit. Hledat sama cestu ven a děsit se za jakým rohem narazím na bájného Mínotaura. Je to vcelku sužující.

Jako blogerka bych tak ráda psala články, tak jako tomu u mě bývalo dříve, ale najednou to nelze. Jsem tak ztracená, že když začnu něco psát, najednou se objevím ve zcela jiné uličce a hlava mi nedovolí pokračovat ve stejné činnosti. Píši o navrhování a najednou skončím u skákání u švihadla a na to se hned zvedám a jdu šmejdit do ledničky. Takže nakonec sebou mrsknu na gauč a jen nechám svou mysl bloudit.

Hlavu mám stále plnou ideálů, říkám si, jak budu dělat to a tamto a pak najednou... prázdno. Blok.

Jen zahnout do následující uličky. Ta nejdřív vypadá slibně. Že by už? Cíl?
Ne!
V žádném případě.
Pouze další slepá nebo s rozcestím.

Občas nastane chvíle, kdy se cítím dobře. Jako bych už z toho bloudění dostala halucinace a najednou mám pocit, že už jsem v cíli. Nebo snad, že jsem se nikdy do toho blázince nedostala.

Nevím čím to je.
Snažím se najít příčinu, snažím se najít lék, snažím se najít cestu...

Promiňte, jestli vám přijde, že plácám nesmysli, ale ono to prostě jinak nejde.

Například dnes: Měla jsem možnost být na přednášce módní návrhářky Beáty Rajské a ona ve mě rozžehla zase další zápal, inspraci a měla jsem v plánu, že až přijedu domů, takže sednu a začnu něco dělat. Protože tohle odvětví je prostě o dřině a o práci. Talent může mít hodně lidí, ale to ještě neznamená úspěch.

Jenže jak jsem zase dopadla?
Sedím tu. Čučím. A snažím se své pocity popsat, i když je to těžké. Ztrácím slova, myšlenky, energii.
Jediné co ještě pomůže je doping coca-colou (Ne neptejte se, nevím proč se mnou coca-cola dělá, to co dělá. Jsem potom jako šílená.)

Ráda, tak ráda bych napsala něco smysluplné, ale jak? Jako bych to zapomněla - nebo jako by mi tu schopnost někdo ukradnul. Přiznejte se! Kdo to byl?!

Tyhle nesmyslný myšlenkový pochody bych mohla tady psát ještě hodiny, ale stále bych byla zbloudilá, stále kroužící kolem toho stejného.

Myslím, že jediné dvě východiska jsou: najít cíl a nebo se střetnou s Mínotaurem.
Ale obě dvě cesty spojuje jedno: musím stále jít.
Protože i když je to vysilující a na mozek jdoucí, nemůžu se zastavit a prostě pojít.

Možná mi haraší. Dost možná.
Pokud to někdo přečetl až sem - tak potom máte můj obdiv, já bych tento článek asi přešla pohledem a klikla na křížek. Stále doufám, že brzo budu schopná psát, tvořit (tvořit něco co má alespoň nějaký smysl nebo aspoň nějakou úroveň) a žít.

Jedním jsem si jista, svým největším nepřítelem jsem si já sama.
Ale jako zaznělo na konci filmu SuckerPunch: A kdo drží klíč, jenž nám dá svobodu? ... Vy! Vy máte všechny zbraně, které potřebujete ... tak BOJUJTE!

Já vím, že to je můj boj, má cesta a zvláště tohle si musím vybojovat sama, ale je to těžší než jsem si myslela.
Omlouvám se, pokud je tenhle článek jen halda keců a blbostí, možná to nikdo ani nepřečetl, ale momentálně je pro mě důležité to, že jsem byla schopna sednout a něco napsat. A hlavně tohle přemýšlení mi trošku pomáhá urovnat si myšlenky a třeba zkusit zas jinou cestu. Můj plán?
Pokračovat dál po mapě ve své hlavě.


Další články


Kam dál