Ukázka z MPK

1. února 2012 v 14:06 | Houp |  Cesta za snem
Ahojda,

na návrh kykoo, která navrhla, že bych mohla ukázku své knížky zveřejnit tady jsem se zamyslela a nakonec proč ne, že? Pokud někdo bude mít zájem si jí přečíst, tak tady prosím...
a kdo ne... no nutit nikdy nikoho do ničeho nemůžu.

Je to moje první knížka, pro který mám "pracovní" název - "Úsměv čtyř andílků". =D

Knížku jsem napsala před asi rokem a půl, tehdy mi bylo 13 let, takže už i já si všímám těch chyb a nedostatků, přesto jsem líná cokoliv měnit.
Každopádně teď už Vás nebudu zdržovat a udělal by mi radost váš názor. Moc děkuji předem.

(Ehm... a ještě upozornění je to typicky netypický styl pro dívky, takže fantasy nadšeným klukům nebo holkám se to třeba nemusí vůbec líbit, nemusí padnout tkzv. do noty. I tak budu ráda za vaše názory a kritiku.)



Kapitola první
"Usmívej se na toho, kdo ti v životě nejvíce ublížil, ať nevidí, jak moc tě to bolí."
To je citát, ale můj táta ho bere spíše jako heslo svého života. To asi bude vysvětlení pro jeho úsměv, když k nám na návštěvu přijde máma. Mamka s námi už nebydlí. Odstěhovala se/zdrhla, potom co se tátou hodně pohádali.
Hádat se začali zhruba před pěti lety, tedy když mě bylo devět let. Začalo to prkotinami, ale potom máma nemohla snést, že je pořád doma s námi, dětmi. Myslím, že tehdy říkala do telefonu své kamarádce něco v tom smyslu, že je ještě moc mladá, cítí se jako vězeň a není si jistá, jestli chce být s mým tátou až do konce života.
Když mi bylo deset let a Emě byly dva roky, tak odešla. Pamatuji si, že byla chladná podzimní noc, když si mamka sbalila svých "pět švestek", do kterých jsme my s Emou zřejmě nepatřily.
Ráno po oné noci tatínek sklesle bloudil po domě a já se cítila bezradně a neschopně. Proč jsem tomu nějak nezabránila? Proč tady jen tak sedím a nic neudělám? Proč? Hlavou se mi honilo spoustu depresivních myšlenek, ale stejně se na tom, co se stalo, nic nezměnilo.
Doléhala jsem velice na tátu, aby jí zavolal a aby jí přesvědčil, ať se vrátí zpátky. Ema brečela, že jí nikdo po ránu nezazpíval krásnou písničku, kterou ovšem uměla zpívat jenom maminka. Pokoušela jsem se jí maminku nahradit, ale vůbec mi to nešlo. Měla jsem knedlík v krku a zpívala jsem falešně jako nikdy předtím.
Tatínek nám tehdy řekl, že si maminka potřebovala odpočinout a že se jednou vrátí. Neřekl kdy, ale jen, že se vrátí. V tom měl vlastně pravdu! Vrátila se! Vrátila se o tři roky později.
Tři roky jsme o ní neslyšeli. Sice nám hodně chyběla a asi nejvíce tátovi ale za těch pár let bez ní jsme si zvykli. Nově neplánovaně zavedený režim nám fungoval a my jsme se smířili s faktem, že už se asi neukáže! Dokud jednoho zimního dne někdo nezazvonil na naše bílé vchodové dveře a nezvratitelně nám změnil život.
Stála tam hubená, zelenooká paní, které mohlo být kolem třiatřiceti. Hnědé lehce vlnité vlasy měla sepnuté do nedokonalého drdolu. Na sobě měla krásný černý kabátek s umělou kožešinou na lemech u krku. Velké černé knoflíky vypadaly tak dominantně. Ke svému krásnému kabátku měla šedé až skoro černé džínsy a lesklé černé kozačky na vysokém podpatku.
Přes jedno rameno měla přehozenou hnědou koženou kabelku. Vypadala přesně, jak jsem si jí pamatovala z dob, kdy s námi ještě žila. Tady až na dvě věci. Za prvé: vypadala šťastněji a za druhé: přes druhé rameno měla opřenou hlavičku malého dítěte s kulíškem, který měl nasazený na zrzavých vláscích. Chlapeček se usmíval a koukal na mě svými modrými kukadly.
Trochu mě to vyděsilo! I když "trochu" je přeci jen slabé slovo.
Hlavou mi vířily zmatené myšlenky. Kde vzala to dítě? Kde se tady bere? Co se k sakru zase bude jenom dít?!
Maminka mi věnovala jeden z těch svých sladkých úsměvů a já pochopila, že se všechno dřív nebo později pořádně zamotá. Políbila mě na tvář a pošeptala mi do ucha pozdrav. Ucítila jsem její nový parfém, u kterého se nedalo jasně poznat co je to za vůni. Viděla jsem, že je to ona ale cítila jsem (nejenom díky tomu parfému), že ten koho nazývám mámou je dnes úplně jiný člověk než kdysi.
Celou tu scénu mám stále před očima. Táta přišel z prvního patra ke dveřím, když jsem mu nedokázala odpovědět na jeho otázku "Kdo je tam?". Kolem pasu měl uvázanou zástěru špinavou od vaření, přitom vůbec ten den ještě nevařil. Delší hnědé kadeře měl svázané do malinkatých culíčků, které mu vytvořila moje mladší sestra.
Když uviděl mámu, otevřel jen nevěřícně pusu a vyvalil své krásné čokoládové oči. Nezmohl se ani na slovo. Máma mu věnovala ještě krásnější úsměv než mě, ale to, co jsem potom uviděla, mi vyrazilo dech. Táta se letmo usmál, ale já poznala, že tenhle úsměv se řídí jeho heslem "Usmívej se na toho, kdo ti v životě nejvíce ublížil, ať nevidí, jak moc tě to bolí."
Tátu asi hodně zranilo, že ho mamka opustila. Ublížila nám všem! Nechala nás tady samotné a ani se neozvala! Rozdrtila nám naše srdce na malinké kousky a jakoby se teď vrátila jen, aby nás dorazila!
"Ahoj Richarde," pozdravila ho a mě tím vytrhla z pozorování frustrovaného táty.
"A - ah - ahoj Andrej." vysoukal ze sebe s viditelnou námahou táta.
"Já vím, že je to nečekané a že jsem vám hodně moc ublížila ale…ale nemohli bychom si o tom promluvit uvnitř?"
Táta jen mlčky přikývl a mě poslal nahoru za Emou. Postavil vodu na kávu a posadili se spolu do kuchyně ke stolu. Já vzala nahoře Emu a posadila se s ní neslyšně nahoře na chodbě, abychom mohli poslouchat. Týkalo se to přece i nás, přece jsme měli právo se to dozvědět!
Docela dlouho si povídali. Teda pokud se to dá tak nazvat. Chvíli se jenom na sebe dívali a nic neříkali. Potom se máma odhodlala a začala mluvit. Začala vysvětlovat, proč musela odejít, taky že byla u své starší sestry Dany na statku a tam poznala Marka. Byl prý velice okouzlující a nemusela jsem ani vidět na tátův obličej, abych poznala, jak moc ho to zraňuje a jak se přetvařuje.
S Markem si pořídila Eliáše.
Opravdu moje mamka musí být uvnitř v duši "trochu" hodně praštěná, když své dvě děti, teď tedy už tři děti pojmenovala na písmeno "E". Můj táta s tím Markem jí museli (nebo musejí, to už je fuk) hodně milovat, když jí dovolili nám dát tyhle jména. Nezní to přece jenom trochu divně: Erika, Ema a teď Eliáš?
Potom mamka začala mluvit o něčem, co taťku hodně zranilo. Andrea přijela zpět do města, koupila si nedaleko od nás dům a hodlá žít šťastně až navěky s Markem. Což ovšem znamená pro mou matku svatbu. Chtěla se rozvést!
Vím, jak moc dlouho táta snil, že se jednoho dne vrátí, omluví se a potom budeme šťastná rodinka až do smrti. Jenže on ve svém plánu na šťastný život tak trochu nepočítal s Markem a Eliášem. My nežijeme v pohádce, my žijeme tady. Tady na zeměkouli v Česku a musíme počítat se špatným koncem.
"Já vím je to pro tebe zraňující, ale snad chápeš, že se k vám už vrátit nemůžu?" natáhla ruku přes jídelní stůl k tátovi, ale když se její ruka dotkla jeho, táta s rukou ucukl a rychle se zvedl od stolu.
Byla jsem vyděšená a zmatená! Hodně vyděšená a zmatená, jako nikdy jindy v životě. Ve třinácti letech se dozvědět, že vaše máma, která vás opustila, se k vám už nechce vrátit a přeje si založit novou rodinu, je už tak dost hrozivý a ještě hrozivější je, že se hodlá nastěhovat necelé tři ulice od vás! Ach jo!
Táta už zase chodil po domě jako tělo bez duše a mě zaplavil opět pocit beznaděje. Bylo to tu zase! Celé se to odehrávalo stejně až na pár výjimek. Ema neplakala a vlastně nikdo neplakal a ani nesmutněl. Všichni jsme byli spíše dost překvapeni a vyděšeni. Tentokrát už nás táta nemohl nějak uklidnit. Věděli jsme, co se stalo a ani se na nás moc nezlobil, když se dozvěděl, že jsme poslouchali. Ta tíha situace padala na nás všechny a i Ema, věčně živá byla teď krotká a smutná.
Jednoho dne, myslím asi tak za dva týdny od návratu mamky, odešel do koupelny a strávil tam skoro hodinu a půl. Vylezl z koupelny v prvním patře a byl oholený, měl umyté vlasy a voněl po velmi drahé značkové kolínské.
Toho dne šel k soudu. Vzal si na sebe černé sako a stejně zbarvené kalhoty, jako by šel na pohřeb. Kravatu si vybral červenou, která podle mě znázorňovala jeho bolest, kterou utrpěl. Smutek z jeho čokoládových očí nezmizel, pouze ho zamaskoval svým vyrovnaným pohledem.
Kolem druhé hodiny se vydal k soudu se rozvést. A tak skončilo jejich čtrnáctileté manželství, což je hloupost, jelikož tři roky v tomto manželském poutu jedna část chyběla. Máma!
Ty měsíce po rozvodu byly dost zvláštní a nezvyklé. Seznámení s Markem proběhlo docela v klidu, ale stejně si myslím, že jeho usměvavé pohledy jsou falešné a nikdy nás s Emou nebude mít rád. (Jo to jsem si mohla myslet, nakonec mě měl víc rád, než jsem chtěla) To nám ale táta vyvrátil a řekl, že si zvykneme k nim chodit na návštěvy, ale já moc dobře vím, proč to řekl. Máma ho o to poprosila!
Moje čtrnácté narozeniny byly ty nejhorší v mém životě, i když jsem dostala víc dárků než o jiné moje narozeniny. Nemohla jsem vystát ty dva přeplincané přeslazené dorty, jeden u nás, druhý u mámy. Samozřejmě, že táta ví, jak moc tyhle narozeninové dorty nesnáším, ale ten, co jsme měli u nás, upekla babička. Máma to ale neví, a tak musela udělat ten největší a nejsladší dort na světě, jelikož je vyučená cukrářka. To možná bude důvod, proč zrovna dvakrát nemusím sladké.
Tehdy o narozeniny to byly přesně dva měsíce a půl, když se mám vrátila a všem kolem sebe změnila život od základu. A ani já si tehdy nedokázala představit, co všechno zažiju ve svých pouhopouhých čtrnácti letech.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 KráTerka-Terka KráTerka-Terka | Web | 1. února 2012 v 19:02 | Reagovat

Je to moc hezký. :) Nevím, co bych ti vytkla. Povedlo se ti to. Určitě to dál musí pokračovat hodně zajímavě. :)

2 Any :) Any :) | Web | 1. února 2012 v 19:19 | Reagovat

Děkuji za pochvalu náušnic. Jinak tvůj blog je pěkný. :-)

3 Lofn Lofn | 1. února 2012 v 21:58 | Reagovat

moc pěkně napsané,myslím si že máš talent ;-)
p.s.děkuju za pochvalu

4 S. S. | 24. února 2013 v 23:18 | Reagovat

Nevím, jestli to budeš u tak starého článku vůbec číst. Ale po po přečtení komentářů cítím potřebu to napsat.

Píšu ti to jako člověk, co nejen sám píše, ale i toho poměrně kvanta přečetl a přeci jen si trochu orientaci udržuje.

Prezentuješ to tu jako svou první knihu, kterou jsem, pokud jsem to poochopila, pokoušíš vydat. Ale popravdě: Nevím, jestli to má nápad, nemáš to tu celé, ale zcela určitě si myslím, že jsi to úplně řemeslně nezvládla. Což může být dáno i tím, že prostě nejsi vypsaná.

Málo používáš živý jazyk. Celé je to takové mdlé a nečtivé, netvoříš atmosféru, emoce, dojmy... Ty prostě popisuješ děj. Je to jak zpráva o počasí. Používáš příliš dlouhá souvětí, rozsekej ty věty trochu. Jednak je to nepřehledné pro čtenáře, jednak to umocňuje tu výše zmíněnou nečtivost.

Píšeš to v ich-formě z pohledu své hrdinky. Ale uvědom si, že ona bude subjektivní, bude mít svůj náhled na svět a ten nám předávat. Bude k tomu používat úměrný jazyk, svým způsobem bude tvarovat věty, bude mít nějaká oblíbená slova či přirovnání patřící k jejímu charakteru. Mělo by se to tam vyskytnout.

Dávej si pozor na opakování slov. Máš to tam dost, např: "Hnědé lehce vlnité vlasy MĚLA sepnuté do nedokonalého drdolu. Na sobě MĚLA krásný černý kabátek s umělou kožešinou na lemech u krku."

Zkus si po sobě své texty číst nahlas. Najdeš tam spoustu chyb, které jen očima nevidíš. Obecně věnuj mnoho pozornosti poprvopisovým úpravám - posílej práce betačtenářům, korektorům, čti si je s odstupem, sama si buď největším kritikem a nenech na jediném písmenku nit suchou.

To je vše, co ti mohu takhle z ukázky vypsat. Hodně štěstí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama