Cesta do hlubin mojí mysli

Pokračujte dále po mapě.

9. října 2013 v 16:51 | Houp

(Víte, co? Možná si ani tenhle článek nečtěte.)

Tak jako se cestuje autem po silnicích a selže navigace, tak stejně by tomu mohlo být v mé hlavě. Kdybych měla použít nějaké přirovnání, přijde mi, že mám v hlavě Labyrint, ale jelikož mě nepřišla zachránit žádná osudová Ariadna s klubíčkem, jsem odsouzena bloudit a bloudit. Hledat sama cestu ven a děsit se za jakým rohem narazím na bájného Mínotaura. Je to vcelku sužující.

Jako blogerka bych tak ráda psala články, tak jako tomu u mě bývalo dříve, ale najednou to nelze. Jsem tak ztracená, že když začnu něco psát, najednou se objevím ve zcela jiné uličce a hlava mi nedovolí pokračovat ve stejné činnosti. Píši o navrhování a najednou skončím u skákání u švihadla a na to se hned zvedám a jdu šmejdit do ledničky. Takže nakonec sebou mrsknu na gauč a jen nechám svou mysl bloudit.

Hlavu mám stále plnou ideálů, říkám si, jak budu dělat to a tamto a pak najednou... prázdno. Blok.

Jen zahnout do následující uličky. Ta nejdřív vypadá slibně. Že by už? Cíl?
Ne!
V žádném případě.
Pouze další slepá nebo s rozcestím.

Občas nastane chvíle, kdy se cítím dobře. Jako bych už z toho bloudění dostala halucinace a najednou mám pocit, že už jsem v cíli. Nebo snad, že jsem se nikdy do toho blázince nedostala.

Nevím čím to je.
Snažím se najít příčinu, snažím se najít lék, snažím se najít cestu...

Promiňte, jestli vám přijde, že plácám nesmysli, ale ono to prostě jinak nejde.

Například dnes: Měla jsem možnost být na přednášce módní návrhářky Beáty Rajské a ona ve mě rozžehla zase další zápal, inspraci a měla jsem v plánu, že až přijedu domů, takže sednu a začnu něco dělat. Protože tohle odvětví je prostě o dřině a o práci. Talent může mít hodně lidí, ale to ještě neznamená úspěch.

Jenže jak jsem zase dopadla?
Sedím tu. Čučím. A snažím se své pocity popsat, i když je to těžké. Ztrácím slova, myšlenky, energii.
Jediné co ještě pomůže je doping coca-colou (Ne neptejte se, nevím proč se mnou coca-cola dělá, to co dělá. Jsem potom jako šílená.)

Ráda, tak ráda bych napsala něco smysluplné, ale jak? Jako bych to zapomněla - nebo jako by mi tu schopnost někdo ukradnul. Přiznejte se! Kdo to byl?!

Tyhle nesmyslný myšlenkový pochody bych mohla tady psát ještě hodiny, ale stále bych byla zbloudilá, stále kroužící kolem toho stejného.

Myslím, že jediné dvě východiska jsou: najít cíl a nebo se střetnou s Mínotaurem.
Ale obě dvě cesty spojuje jedno: musím stále jít.
Protože i když je to vysilující a na mozek jdoucí, nemůžu se zastavit a prostě pojít.

Možná mi haraší. Dost možná.
Pokud to někdo přečetl až sem - tak potom máte můj obdiv, já bych tento článek asi přešla pohledem a klikla na křížek. Stále doufám, že brzo budu schopná psát, tvořit (tvořit něco co má alespoň nějaký smysl nebo aspoň nějakou úroveň) a žít.

Jedním jsem si jista, svým největším nepřítelem jsem si já sama.
Ale jako zaznělo na konci filmu SuckerPunch: A kdo drží klíč, jenž nám dá svobodu? ... Vy! Vy máte všechny zbraně, které potřebujete ... tak BOJUJTE!

Já vím, že to je můj boj, má cesta a zvláště tohle si musím vybojovat sama, ale je to těžší než jsem si myslela.
Omlouvám se, pokud je tenhle článek jen halda keců a blbostí, možná to nikdo ani nepřečetl, ale momentálně je pro mě důležité to, že jsem byla schopna sednout a něco napsat. A hlavně tohle přemýšlení mi trošku pomáhá urovnat si myšlenky a třeba zkusit zas jinou cestu. Můj plán?
Pokračovat dál po mapě ve své hlavě.

I malé sny stojí za to.

12. srpna 2013 v 20:47 | Houp


Rozhlédnu se kolem sebe a mám pocit, že většina lidí, kteří jsou odhodlání si jít za svým snem, jdou za něčím velkým. Za něčím osudovým... ohromujícím nebo celoživotním. Máme touhu zažít ten opojný pocit, když dojdeme svého cíle a pak ještě ten více opíjející pocit, když nastane doba si hledat jiný sen. Což se musí že jo? Najít si zas jiné přání, které si budete chtít splnit, protože ač vaše srdce, mysl a třeba i prostor kolem žaludku zalije to blahodárné uspokojivé teplo, tak nevydrží navždy a nakonec by se mohlo stát že vás naplní prázdnota. O to snad nikdo nestojí.

O čem, že to tedy píšu?
Kolikrát jsou naše sny tak veliké, že je těžké si je splnit ze dne na den. Nebo si je splnit, když vám není ani ještě osmnáct a teprve rostete z dětského oblečení. Nebo se zrovna ocitáte v nepříznivé životní situaci, která to prostě neumožňuje.

Ale proč nezaplnit ten čas, který máme do doby, než se dostaneme do věku a do bodu v životě, kdy si to můžeme splnit? Proč mrhat časem tím, že jen budeme sedět a úpěnlivě se soustředit jen na to jedno? Proč plakat pro zatím nesplněný životní cíl? Proč nezačít hezky od píky... od toho nejprostčího, od toho co si dokážeme splnit teď? Vždyť ten opojný pocit ze splněného přání můžeme zažít i v dohledné době, když o to vážně budeme stát a bude při nás stát kupička štěstí.

Radujme se i z těch maličkých snů a přání.
Někdy se nám totiž splní to o čem jsme snili, ale pro někoho je to tak malicherné a nepodstatné, že si toho ani nevšimne. Propásne pak tu jedinečnou příležitost.

Velký sen: Přeji si vidět polární záři.
Přiznejme si, že to mi v šestnácti letech vyjde asi těžko, když nemám dostatek prostředků se za ní vydat.
Splněno: Viděla jsem padat hvězdu.
Vidět padat hvězdu může někomu připadat naprosto normální, ale tím, že já jsem vděčný člověk, tak jsem si užila i tento zážitek. Možná jsem viděla padat hvězdu už dřív, ale neuvědomuji si to. Ale včera večer, když jsem se nakláněla ze střešního okna a dýchala čerstvý vzduch, pozorovala jsem hvězdy, když najednou jedna spadla. Byl to krásný, hřejivý pocit. Bylo to dost rychlé, ale jakoby mě ta samotná hvězda ozářila a zahřála ze vnitř. Uvnitř mě.
Byl to malý sen, ale teď je to splněný sen.
(Dnes v noci, kolem půlnoci mají být velmi příznivé podmínky na sledování padajících hvězd tak si to nenechte ujít - a hlavně, nezapomeňte si něco přát. ;-))





Velký sen: Vydat vlastní knížku.
To rozhodně nejsem jediná. Je nás tolik, že se to stává ještě obtížnějším. Snad málokoho by nezahřálo u srdce, vidět své jméno na přebalu knihy.
Splněno: Napsala jsem knížku.
Dnes se za ní sice skoro stydím, radši bych jí už nikomu nedávala číst, ale bylo mi tehdy asi třináct let. Byla jsem taková nanicovatá, ale měla jsem odhodlání to dokázat a dokázala jsem to. Výsledek není nic moc, ale víte co? Vážně jsem to dokázala! Napsala jsem svou knížku.
Dokonce díky jedné literární soutěži vyšla má povídka knížně, takže mě omámí ten krásný pocit, když si jí listuju a narazím tam na své jméno. Beru to jako takový svůj malý úspěch, malý krůček.

Splněno: Líbání v dešti.
Možná to někteří znáte, jeden čas se to objevovalo na dost blozích. Byly to takové fotky z weheartit, kde byly anglicky napsaná přání. A já na jednom z nich tehdy viděla "Kiss in the rain". Vybavila jsem si všemožné scény z filmů a říkala jsem si, že bych si to vlastně taky přála.
A teď před nedávnou dobou se to stalo.
Jen já a jeden kluk při obrovské buřině. Nebe bylo nejdřív modré, pak zfialovělo a nakonec nás obklopila žabincově zelená. Nic takového jsem dlouho neviděla. Byli jsme schoulení v objetí pod přístřeškem a jen se dívali na to, jak kousek od nás tancují kapky a do toho burací hromy a blesky. Dělala jsem si legraci, že jsem se vždycky chtěla líbat v dešti, ale že v téhle apokalypse to nebudeme radši pokoušet.
Byla tma, my už jsme museli všichni přeběhnout zpátky do jiné budovy, měli jsme jen jeden děštník a díky výpadku proudu nesvítily ani pouliční lampy. Byli jsme všichni promočení až na kost. Přesto to bylo zábavné. Když v tom mě on zatáhnul za ruku, přitiskl si mě k sobě a naše rty se spojili. Když jsme se od sebe odtrhli, tak jen tak do deště pronesl: "Líbání v dešti: splněno." Málem se mi podlomila kolena.
(Ne tohle není žádná fikce z mých povídek, tohle se mi vážně stalo a ten večer byl snad to nejkrásnější, nejromantičtější co jsem zatím kdy zažila. Hlavně se nedělo jen to co jsem popsala, ale třeba jsem i zažila tanec bosky při světle svíček a za zpěvu a hry na klavír v jeho náruči.)

Určitě najdete dost takovýchto menších snů a přání. Věřte mi, že když jsem to teď psala tak jsem cítila to příjemné teplo a musela jsem se usmívat od jednoho ušního bolce k tomu druhému. Nebuďme nároční, nebuďme tak ... grr... nevím jaké slovo pro to zvolit. Prostě podívejme se i na to nejmenší a splňme si to malinké, to krásné, protože i to za to stojí.
Věřte mi, že je to jako záblesk štěstí. Možná malinký jako plamínek svíčky, ale někdy je svit svíčky krásnější než záře slunce. (Berte to jako takovou nadsázku.)

Přemýšlím, že si napíši seznam, kam si zapíši svá přání, hlavně ty splněné, abych až jednou budu mít špatnou náladu, abych se mohla podívat a snad sama v sobě najít to povzbudivé světýlko. Ono na maličkosti se snadno zapomene, ale to je chyba.

Sami určitě najdete nějaké sny a přání, které jste si buď splnili nebo splníte.
Přeju vám mnoho sil, štěstí a odvahy pro splnění všech VŠECH snů, ať už těch malých nebo těch velkých celoživotních.

Mějte se krásně a mnoho optimismu, dobré nálady a naděje přeji.


Když se zavřou jedny dveře?

10. srpna 2013 v 10:52 | Houp

Když se zavřou jedny dveře, ozve se rána, až to zaduní. Bum. Někdy se zavřou tak tiše a nenápadně, že si snad člověk ani nevšimne, že se tak stalo. V mnohých případech se, ale nezavřou úplně. Zůstane taková malá škvírečka, která by mohla v budoucnu nasekat velkou paseku. Pak je nejlepší zavřít ty dveře sám, ač kolikrát s velkým sebezapřením. Proč?

Protože je na čase vzít za kliku u jiných dveří! A co se stane, když necháte dvoje dveře otevřené? No přece průvan...

To známé klišé o tom, že když se jedny dveře zavírají, dává nám to možnost jít zas k dalším - zažít něco nového, jinou kapitolu našeho života. Ještě před nějakým časem jsem tuto oklepanou frázi tolik nepoužívala, ale za poslední dobu prolétne mými ústy častěji než kdykoliv předtím. Protože si myslím, že je neuvěřitelně pravdivá.

Ať se stane cokoliv, něco špatného, dobrého, zvláštního, všechno nás to vede určitým směrem. Od jednoho ke druhému. Především nám pak takto tvoří cestičku života právě ty špatné věci. Kolikrát jste se rozhodli "za sebou bouchnout dveřma" se zlomeným srdcem? Rozmazanou řasenkou? Za nevydařenou prací? Za nepovedeným pokusem splnit si sen?

Důležité je, že když se stane něco takto špatného je třeba nesmutnit moc dlouho. Mě většinou stačí jeden den, maximálně týden. Pak už zase vesele juchám a jsem celá žhavá, co nového zas zažiju. Jaké nové lidi potkám, co zažiju, co zase za průšvih udělám a na co jednou ve stáří budu vzpomínat.

Mám takovou teorii: Když se s vámi rozejde kluk, nelitujte. Děkujte za všechno krásné, co jste s ním zažili a děkujte za všechno krásné, co zažijete až s ním nebudete. Vždycky přijde jiný kluk, který bude mít lepidlo na vaše zlomené srdce, nebo jen bude umět vykouzlit krásný úsměv na vaši tváři. (Nechci znít kýčovitě, jen se snažím popsat jak to cítím.)

Rozešel se se mnou kluk, i když se to snad ani jako vztah nedalo nazvat, ale to nebudeme rozebírat... Podstatné je to, že díky tomu, že se se mnou rozešel jsem měla možnost zažít nejlepší dva týdny svého života s jedním neobyčejným klukem. Bylo to to nejkrásnější, co jsem kdy zažila a nikdy na to nezapomenu! Nelituju a nikdy nebudu, nesmutní a nikdy nebudu!

Vím, optimisticky se to nedá brát vždycky, ale vždycky se o to můžete pokusit.
Snažím se takhle pomáhat kamarádkám - prostě říct, že by měli děkovat za to špatné co se stalo, protože to je zase posouvá k tomu dobrému. Je to spletité a sama se v tom skoro ztrácím, ale chci tu myšlenku vykřičet do světa!

Chci vykřičet to, že jsem vděčná!

Chci vykřičet do světa to, že jsem šťastná!

Chci vykřičet do světa to, že optimismus je nakažlivý a tak se prosím jděte na sebe podívat do zrcadla a usmějte se na sebe!

Děkujte, smějte se a doufejte, že všechno zlé je k něčemu dobré.

Prosím nezoufejte, protože smutku a trápení je na světě už takhle přespříliš. Zvedněte se, usmějte se a ukažte světu, že jste silnější a vyrovnanější než si kdo myslí!

Berte vše jako začátek něčeho dobrého, něčeho krásného... jako v písni od mnou nově objevené skupiny Daughtry.



Smějte se jako já.
Jako Marilyn.
Jako Marilyn Manson -.-
:-D

O senzaci jménem DIY

18. února 2013 v 17:27 | Houp

(Ještě než na tento článek nekliknete nebo ho hned vypnete, řeknu vám: Nesuďte dokud nepřečtete! Ráda bych se vyjádřila o senzaci, která zahlcuje internet už nějaký ten měsíc. Nečekejte růžovoučké Láwískuju Wás, a pokud to někdo čeká - zdárek! Přeji pěkný den.)

Jak jsem již napsala, DIY je věc, která se po internetu rozšířila rychlostí blesku a stačí zadat do jakkéhokoliv vyhledavače a vyjede vám stovka, tisícovka a ještě více odkazů. DIY je věc, která pokud se nepletu k nám přišla ze západu, ostatně jako většina věcí v dnešní době. Proti tomu nic nemám, nakonec neshledávám na této senzaci v prvotním nápadu žádnou chybu.

Ale mám takovou jednu záludnou otázku. Kolik z vás ví, co přesně znamená zkratka DIY?

Přiznávám, že já do nedávna také přesně netušila, co se za zkratkou přesně skrývá. Podle mě je jasné, že každý ví, že jde o takové návody, jak si něco udělat sám. A přesně to skýtá i ta zkratka. "Do it yourself"

(V dnešní době se objevuje mnoho slov, které lidi používají, aniž by věděli přesně, doslova,co to znamená: např. SWAG)

Tak kolik z vás to popravdě vědělo?
Možná jsem vás podcenila a přece jen to věděla víc jak polovina lidí, ale mám na vás další otázku:

Kdo z vás si podle DIY něco kdy udělal? (Nepočítám do toho nehty, protože to jsem si všimla, že podle DIY si hodně dívek dělá nehty.)
Ale teď mi jde o věci, jako šperky, tašky, trička, doplňky...

Tak kolik z vás?

Já se bez mučení přiznám, že já ještě nic. Chtěla jsem a stále chci, ale ještě jsem se k tomu nedostala.

Takže se můžeme shodnout, že senzace sic přišla, ale ještě nedošla do té fáze, kdy podle ní lidé, většinou mladé slečny, tvoří. Samotný ten nápad velice chválím, nakonec je snad něco lepšího než skvělý pocit z toho, že jste si něco vyrobili sami a teď to můžete mít na sobě? Že jste vlastně originál? Ale zde mě napadá otázka, zda-li když už je to na internetu vyvěšené, jestli je ten výrobek, který si podle toho návodu vyrobíte, stále ještě originál? Když je dost možné, že tu stejnou věc má stovka lidí v zemi a ještě více na světě?

Polemizovat bychom mohli do nekonečna...

Proti DIY zásadně nic nemám. Ráda si prohlížím ty "většinou obrázkové návody", ale i zde to není tak snadné. Nápad je to brilantní, ale není to tak snadné. Jako u všeho i tady platí, že jestli chcete, aby to bylo dobré, musí to mít nápad, originalitu a jistou osobitost. Ale je ještě možné, vymyslet něco originálního, když je internet skoro paralizován touto senzací?
Řekla bych, že ano, i když to nemůže být nejsnadnější...

Ale čeho je moc toho je příliš!
I bužírek tehdy měli potom všichni plné zuby, nerada bych viděla, jak se z celého DIY stává věc každodení a několikanásobně ohrané téma.

Přidávám odkaz na stránku na kterou jsem narazila včera a podle mě dotyčná slečna/paní je stále ještě originální a svým způsobem do toho dává kus osobytosti. Mě se některé kousky moc líbily, tak třeba vám to poskytne inspiraci.
(Stránka je v angličtině)

Pokud jste někdy něco dělali podle DIY klidně se mi svěřte pod článek.
Ráda bych se dozvěděla, zda-li to podle toho jde, jestli vám z toho vzniklo přesně to, co na obrázku a tak...

Jo a ještě jedna věc, pokud nevíte, co dané slovo znamená, buď si zapněte ten blbej googlu, když už ten internet máte zapnutý a nebo ho radši ani nepoužívejte. (To nemyslím, jak urážku na nikoho, ale myslím, že by bylo dobré, kdyby lidé používali slova, kterým doopravdy rozumí. A ne jenom protože je to COOL!)

Přeji pěkný den a snad příště s oněco lepším a autorštějším článkem. ;)





Slibuji, že už nikdy nebudu sportovat!

27. ledna 2013 v 11:13 | Houp

Slibuji, že už nikdy nebudu sportovat!

Tak tohle prohlášení jsem vyzpěvovala do světa přesně včera, když jsem se doplazila domů a bolelo mě celé tělo!
Už nikdy... nikdy!

Samozřejmě, že jsem si dělala legraci, zvláště protože já osobně mám sport zakázán, kvůli zádům a přece se říká, že zakázané ovoce chutná nejlépe! A nejlépe ještě chutná to, co vám v reálu nejde, ale pak najednou vyhrajete bowling, uděláte světový rekord v hodu diskem, vyhrajete turnaj plážového volejbalu a podobně.

Jistě, že jsem nic z toho nevyhrála v reálu, to těžko. Já sotva chytím míč, když proti mě letí, i když zase až takový antitalent nejsem. Jen jsem se poslední tři roky vyhýbala tělocviku, díky své vrozené vadě zad. A to se podepíše na lidské fyzické kondičce.

Moje nejlepší kamarádka, spžízněnená dušička, si koupila po Vánocích domů x-Box s kinectem, což pro ty, kteří se v tomto nepohybují - X-box s kinectem je přístroj/konzole připojená k televizi a umožňuje Vám hrát hry pomocí Vašeho těla. Nepotřebujete žádná tlačítka, ovladače a hlavně ne šipku nahoru, do strany a dolů.

Můj osobní názor na to zní takto: Že ideální den vypadá tak, že s kamarádkou zajdete na něco hříšně dobrého a pak zajdete na x-box a všechno to ze sebe schodíte. Ty cukry, zmrzlinu, sladidla, nebo kupříkladu tuky, soly, pizzu a podobně. Při vtipném poskakováním před televizí, když se snažíte třeba přeskočit překážku je pro ostatní značně komické. Proto je nejlepší hrát hry ve více lidech. Mísí se ve vás touha po vítězství, radost z vlastního výkonu a neuvěřitelná komičnost jak vás samotných tak i vaši protihráčů.

Takovou tu hru jsem samozřejmě nehrála poprvé, ale nevím proč, ale teď dvakrát za sebou jsme byla totálně grogy. Celé tělo, krom uší mě bolelo. Cítím každičký sval na těle! A to je dobře! Cvičíte, hýbete se a ještě posilujete smíchové svaly. Stokráte lepší než když vás akorát bolí tři prsty, jak stále mačkáte šipky a nebo písmenka: W,A,S,D.

Není to zrovna nejlevnější záležitost, i když nejnovější ferrari asi bude dražší. ;D
Ale myslím, že pokud máte doma dostatek místa na blbnutní a poskakování a máte hyperaktivní děti, kteří sedí jenom na PC, tak je toto ideál!
Dokonce i táta přiznal, že je to skvělá věc, a myslím, že kdybychom se domluvili, doma bychom se na to složili, ale to budeme řešit až někdy jindy. Přece jenom je zase období velikých výdajů... A náš obývák, ač v rodiném domku, není zrovna stavěný na šaškování před televizí. :D

Ale všemi deseti prsty, všemi bolavými končetinami vám tento druh "sportu" doporučuji! :) Sice to na běhání na čerstvém vzduchu nemá, ale když člověk nemá jiné možsnoti...

Máte doma podobné hry (konzole)?
Pokud ano, které hry máte nejraději?

Já osobně jsem jich moc nehrála, ale nejvíce mě baví asi sport sám o sobě!
Takže sportu zdar! Ať už tomu skutečnému, nebo tomu před televizí!

Mé právě chystané texty

16. ledna 2013 v 16:10 | Houp



Nejprve snad musím říct, že jsem byla uchvácena, skoro až zbavena dechu, když jsem zahlédla, že právě můj blog... no chápete... že právě můj blog byl vybrán jako BLOG DNE pro pondělí 14.1. 2013. Jedním dechem: "WOW"!
Moc si toho cením a děkuji tomu/těm, kteří mě tuto poctu umožnili. A děkuji Vám, že jste blog navštívili a v hojném počtu i komentovali. Kéžby jste mohli spatřit můj upřímný radostný úsměv.




Je to už delší dobu, co jsem si stěžovala na nepřítomnost mé literární múzy. Tak ono celkově si ke mě múzy chodí jako do holubníku, ale je fakt, že já jsem vděčná za každou jejich návštěvu a vůbec si nemám proč stěžovat.

No ale teď se udála věc, že mě poctila návštěvou i múza zabývající se tvůrčím psaním. Hned jsem si vyhledala nějaké literární soutěže, které mimichodem můžete zkusit i Vy! Kdo to nezkusí, ten nic nezíská! :)

Literární soutěže

Tak se směle podívejte na literární soutěže pro rok 2013 a nebo průbežně sledujte nové soutěže - věřte že během roku se jich objeví více než dost. Mě se z těch několika soutěží zadařilo jen jednou (Ježiš, jak já byla a jsem stále nadšená. Takže držím palce i Vám, abyste ten úžasně opojný pocit zažili.)

Takže já jsem zatím napsala jednu malou povídku, mohu prozradit, že o dívce, která měla výhled ze starého okna přímo na uprchlíky před válkou. A to druhé... to ani nemám tušení zdali se pro psaní rozhodnu ale ten příběh už v hlavě nosím.
Rozhodně bych chtěla letos zkusit více soutěží než loňský rok.

Pohádka


Více než párkrát jsem se zmiňovala o tom, že bych ráda napsala pohádkový scénář, jenže se scénáři je malinko potíž, když nevím přesně jak to má být správně, ač jsem zkoušela jít i podle rad na internetu. Zatím jsem se tedy rozhodla psát to jako pohádkovou knížku a sice mám zatím jen jednu kapitolu, moc dobře vím, že v hlavě nosím celý příběh. Celý příběh o čertovi, který měl sen a chtěl dokázat, že sny se dají splnit, ač se zdají být nesplnitelné! :D
Jo jsem magor do pohádek!!!


Numéro un


Mnozí si jistě všimli, že blogový katalog o kultuře vyhlásil zprávu do blogosvěta, že hledají nové redaktory. Já jsem si sice nejdříve říkala, že se do toho nebudu pouštět, protože mají určitě lepší písaře než jsem já a taky že na tom časově jsem dost na štíru. No ale pak jsem jela do Národního divadla na balet Louskáček (mimichodem to bylo úchvatné) a já se rozhodla zkusit štěstí psát o Divadle. Oddělení divadla

Sice se do divadla během roku dostanu minimálně čtyřikrát, ale myslím, že je to někdy až o čtyřikrát více než se tam dostanou jinačí lidé. A jelikož divadlo je kulturní obor, který je mladými lidmi dosti zanedbáván rozhodla jsem se zkusit do toho jít! Já jsem milovník divadla, tak třeba budu schopna přilít tu trošku do mlýna.

Pokud by někoho zajímalo byla jsem jako redaktorka prozatím vzata, teď se musím jen zaregistrovat na forum a taky sepsat články a pak už budu směle psát... Snad obstojím. Trochu obav přece jen cítím.

A Vám všem držím palce, ať už se rozhodnete pro psaní literárních soutěží, pohádek nebo vlastních knížek. Nebo pokud se rozhodnete psát pro Numéro un, nebo pro nějaký jiný blogový magazín. Prostě a jednoduše držím palce, protože ač dnešek nebyl pro mě úplně neideálnější stále jsem optimistická! A v jedno doufám,
že se mnozí rozhodnou oslavovat náš krásný rodný jazyk tím, že budou psát...
Přeji krásný den





Otázka pátého živlu?

8. ledna 2013 v 15:39 | Houp

Zrozena ze země,
vodou ze 70% tvořena.
Vzduch ji drží při životě,
a když život zhasne,
plamen ohně ji pojme.

Její popel větrem rozdmýchán,
do všech koutů země.
Ze země krásný květ vykvete,
jen pravá láska ji utrhne.
Onen muž omámen kouzlem květu,
snaží se vyslovit svou lásku světu.

Co z lásky plyne?

Dítě, dítě to je!

Chlapeček zrozen ze země,
vodou ze 70% tvořen.
Vzduch ho drží při životě,
a když život zhasne,
plamen ohně ho pojme.

Jeho popel větrem rozdmýchán
...

Podle tohoto textu, který vážně není básnička, se dá rozpoznat, že nás obklopují různé živly.
Oheň, voda, vítr, země.
To všichni známe, už ze školky.
Jenže co otázka pátého živle?

Ano, i taková otázka se objevuje. Vzpomeňte si přece na Witch, kde pátá členka Will byla obdařena silou energie. A i v jiných publikacích a knížkách a filmech se objevuje otázka pátého živle, jenže... co to je? Já mám teorii.

Je to stejně jako ty ostatní něco silného, něco co je dobré, ale dokáže to i šeredně ublížit. Udržuje to rovnováhu mezi dobrem a zlem. Je to něco, co nás neustále udivuje, něco co je inspirací pro výtvarné, literární a filmové umění.

Možná se ozve smích ohledně mých domněnkách, ale já si myslím, že Pátým živlem je láska. Láska je přece něco silného, něco co je dobré, ale dokáže to i šeredně ublížit. Udržuje to rovnováhu (tady tedy vztahy mezi lidmi). Je to něco, co nás neustále udivuje a co je isnpirací pro výtvarné, literární a filmové umění.

Nakonec ohledně lásky se někdy říká, že je to energie a opět jsme u Will (ne nejsem malá blbka, ale prostě když se řeknou živly, mám před očima Witch :D). Will byla obdařena energií a zase přiznejme si, že bez energie by tady dnes nebylo nic.

Co mám pořád povídat? V hlavě se mi pletou myšlenky a domněnky. Je to krásné si takto sednou a představovat si cosi. Polemizovat...

A mám pro Vás jedno poselství: Až o Vás někdy zase někdo pronese frázi: "To je ale živel," neberte to ze špatné stránky, protože se podívejte na ty nádherné živle. Na jeden hezčí, úchvatnější, nebezpečnější než ten druhý!

A já Vám jen přeji, aby pro Vás tyto elementy byly vstřícné a spíše vám hrály do karet, než aby Vám a vašim blízkým znepříjemňovaly život, ale ještě dřívě než budete na živly nadávat si laskavě uvědomte, že oni tady na Zemi byly dříve než my ;)

Když skončila Pýcha a předsudek

7. prosince 2012 v 15:57 | Houp



Mnoho lidí, ví jak to skončilo... Elizabeth si vzala svého drahého pana Dracyho a slavný román Jane Austenové nám už dále nic nevypráví o jejich společném osudu. Ale jak jsem zjistila, její příběh je svým příběhem a ironickým podtextem tak zajímavý, že se našlo mnoho fanoušků, kteří se rozhodli pro nějaké pokračování. Někteří s tím dokonce vyšli i do světa knižní literatury. A za tyhle lidi já jsem moc ráda, protože momentálně jsem těmito anotacemi přímo posedlá.

Ten kdo nepochotil o čem mluvím, tak si dovolím uvést název knihy a zároveň několika filmových zpracování -
"Pýcha a předusek"

K tomuto dílu jsem se dostala přes filmovou adaptaci s Keirou Knighteley a Matthewem MaxFadyenem. Tento film je pro mě něco úžasného a viděla jsem ho už mnohokrát a stále jím nejsem nabažena. Pokud moho doporučit, těm kdo neviděli, tak směle do toho. Film rozhodně neurazí!


Ale zpátky ke knihám!


Jak jsem předesílala momentálně jsem pohlcena množstvím knižních adaptací a pokračování onoho románu. Nikdy, ale nikdy mě nenapadlo, že jich je tolik, ale klidně se říkám, že bych jich mohlo být i více. ;) Chtěla bych se vám tady o pár zmínit a případně Vám je i doporučit a říct Vám svůj názor.


Pýcha a předsudek (originál)

Samotná knížka je velice zajímavá, a tím, že Jane Austenová žila v té době, kterou popisuje, dostane se Vám do rukou autentická literatura z anglické literatury z nějahého toho 18. století.

Klasický příběh moudré Elizabeth, které se dostane toho potěšení, že se do ní zamiluje pan Darcy, zámožný muž, který však ranil její pýchu a díky okouzlujícímu panu Wickhamovi má vůči němu předsudky. Příběh je propleten mnohými dalšími příběhy, avšak asi láska Elizabeth a Fitzwilliama Darcyho Vás jako čtenáře osloví nejvíce.

Pokud ovšem nejste zastáncem rodiného románu, jehož zakladatelkou je Austenová, mohu doporučit film, který poněkud rychleji uteče. Já sama mám tuto knížku teprve rozečtenou a jelikož do toho čtu jiné knížky, sama netuším kdy jej dočtu.


Pro ty, které klasický příběh nebaví číst mám něco opravdu speciálního!


Pýcha, předsudek a zombie

Tak tuto pecku přepsal z originálu Seth Grahame-Smith! A upřímně, dlouho jsem se takto nezasmála. Ještě když si představíte, jak Seth dovolil, že v originále rázná, ale přesto mírumilovná Elizabeth v této verzi příběhu morduje zombíky hlava nehlava a dokonce nemá ostych odkopnout Darcyho přes celou místnost!

Tato verze nám ukazuje ten příběh, který známe a nic dalšího po klasickém příběhu, krom toho, že tam přidá několik zombie, které touží po mozcích lidí. Elizabeth se tady ukazuje jako velice talentovaná bojovnice! Ukazuje nám to jistou bojovnost, kterou měla Lízinka (na toto oslovení jsem v knížkách docela alergická :D ) určitě i v originále, jen tam byla více potlačena nutnými konvencemi.

Upozornění: "Ten kdo skutečně náruživě miluje Pýchu a předsudek a nemá smysl pro takovýho smysl pro humor (pokud se to humorem dá nazvat), raději doporučuji nečíst! A pro ty ostatní - berte to jako takovou recesi! Jako knížku nad kterou se usmějete ale hlavně to neberte vážně!!!"

Známka: 8/10

A teď na vánoční svátky na zámek Pemberley!



Zámek Pemberley

Tentokrát pokračování slavného románu, aneb to co nastalo po svatbě. Knížka je to skutečně slabá, takže vlastně ničemu neublíží, když si jí člověk přečte. Příběh z pera Emmy Tennantové popisuje dění na zámku Pemberley, kam se Elizabeth po svatbě přestěhovala. Krom blížících se vánočních svátků na které se sjede celá rodina, trápí Lízinku jedná choulostivá věc, že zatím neporodila dědice.

Musím přiznat, že díky tomu jak je knížka slabounká, tak je to dobré čtení. Hlavně z něho čiší vánoční kouzlo i když trošku zvláštním způsobem. Jedno je pravda - skoro všechny postavy se chovají jinak než v originále! Pan Darcy není tak charizmatický, je spíše odtažitý a chladný. Elizabeth ztratila svůj říz a je zní ubrečená panička, i když jí zůstal cit pro blaho ostatních. Celkově se autorce nepovedlo vystihnout hlavní charakter postav a také mě zamrzelo, že Tennantová nechala zemřít nebohého pana Benneta.

Ve mě dřímá mateřský pud a miluji když se v knížkách objevují miminka, takže vlastně dcera paní Jane Bingleyové mě u čtení udržela dozajista.

Známka: 6,5/10

Jak to vypadá, když Darcy a jeho choť odjedou do ciziny a jeho pět dcer se ocitne v Londýně?


Dcery pana Darcyho

Asi nejvíce povedená anotace, z těch které jsem zatím uvedla! Ještě ji nemám dočtenou, ale už se blížím do konce. Musím říct, že na to, že má kolem 400 stránek, mě se čte neuvěřitelnou rychlostí!

Ta představa, že pan Darcy a Elizabeth spolu splodili Lettitiu, Camillu, Bellu, Georgianu a Aletheu. Pak také dva syny, pokud se nepletu tak mladého Charlese a Williama, ale to si nejsem jistá, protože nejmladší pánové se v knížce neobjevují.

Knížka plyne velice krásně, ač přímo ten Austenový rukopis není zachycen, to podle mě nevadí, protože si můžeme říci, že se přece jenom doma změnila, když původní Pýcha a předsudek se odehrává takových 22 let před příběhem dcer Darcyových. 22 let je docela dlouhá doba!

Jedna věc je fakt a to, že dcery Darcyho jsou trošku umanuté, tvrdohlavé, neposlušné a řekla bych že dost nekonvenčí. Samozřejmě tvrdohlavost a ostrý jazýček mají po rodičích, zvláště u Alethei je to hodně vidět, ale jinak mi přijde, že člověk by řekl, že Darcy vyhová své dcery disciplíně, zajetým konvencím a budou to něžná, moudrá stvoření, které ví jak se to chovat ve společnosti.

Zase je pravda, že kdyby nebyly takové jaké je Elizabeth Astonová popisuje, asi by příběh nebyl tak krásný! Mě se prostě líbí a mohu ho s čistým svědomím doporučit!!!

Známka: 9/10 (Někdy až příliš postav a člověk se malinko ztrácí, kdo, kde a proč? Kdo by třeba řekl, že Caroline Bingleyová se tady bude jmenovat paní Warrenová.)

Jak mi pan Darcy zlomil srdce

Tuto knížku jsem četla... uhm už hodně ale hodně dávno. Jen co si pamatuji, že je to příběh z 21. století, kdy si jedna mladá žena vydá do Oxfordu na přednášky týkající se originálního rukopisu Pýchy a předsudku. V tomhle ohledu je to dosti zajímavé a však sám příběh zas tak poutavý není.

Řekla bych, že rozhodně nic pro mladé čtenářky, ač kdo ví... tam jde o to, co se komu líbí.
Ale ještě bych si chtěla přečíst jednu knížku od této autorky: Jak mi Jane Austenová zničila život. Mělo by to být ve stejném duchu, tak sama nevím.

Známka: 5/10

********************************************************************************

Tyto jsem zatím přečetla, ale jejich ještě pár, které mám v plánu si přečíst a opět o nich dám za nějaký čas vědět.
Doufám, že jsem milovníkům Pýchy a předsudku ukázala nějakou novou literaturu a ti kteří příběh vůbec neviděli, tak snad trochu přiblížila.

Upřímně jsem si ještě před pár lety kladla otázku, proč tento román tolik lidí zbožňuju, ale teď vím, že jsem milovník!
Ač přesně nevím proč!
Důvodů bude opravdu hodně!
Ale jedno je jisté, že slova jako Darcy, Elizabeth Benettová nebo Pemberley na mě znějí jako nějaké zaklínadlo.

(Další knížky, které mám v plánu číst jsou: Pýcha, předsudek a namlouvání, Pošetislost a přetvářka, Slečna Darcyová se nevzdává, Strastiplné peníze paní Darcyové...


Teď Vám, ale přeji krásné čtení a krásný víkend.

5 nejlepších kulturních párů

5. prosince 2012 v 17:10 | Houp



Láska je všude kolem nás. Někdo řekl, že kolik srdcí tolik podob lásky.

Já bych to přenesla, že kolik filmů, knih a jiných kulturních subjektů - tolik podob lásky. Láska spalující, osudová, vášnivá, nešťastná, neopětovaná, strhující.... Je jich mnoho a znám také dost lidí, kteří by chtěli lásku jako z filmu. (A ta menšina, která se stejně jako já náruživě věnuje četbě, by si přáli zažít lásku jako z knih.)

Asi před dvěma dny mě napadlo si sepsat svých takových 5 osudových párů, kteří mě napadnou, když se řekne "Zamilovaný pár". V mé pětici se najde jak láska tragický, opětovaná tak životní a pohádková!

1. Romeo a Julie

To by bylo dost podivné, kdyby se tady neobjevil tento příběh. Skoro každého napadne příběh potomků dvou rodů, Monteků a Kapuletů, když zaslechne láska. Nebo se tohoto faktu, alespoň domnívám. Dovolila bych si říct, že Shakespear položil takový základ pro všechny zamilované páry do budoucnosti.
Jejich láska, taková jaká v té době měla být - vášnivá, něžná, osudová, smrtelná, tragická...
Chtěla bych si najít svého Romea, a přenést si ho do pohádkového konce.
Stála bych na balkoně a něžně po vánku k luně pronášela slova:
"Ach Romeo, Romeo! Proč jsi Romeo?
Své jméno zapři, odřekni se otce,
anebo, nechceš-li, zasvěť se mně,
a přestanu být Kapuletová"


2. Pan Darcy a Elizabeth Bennetová

V poslední době moje neuvěřitelná závislost - "Pýcha a předsudek", tak není divu, že se tady objevují jména dvou hlavních hrdinů. Jejich láska je tak krásná! Nejdřív on jí opovrhoval, nebyla pro něho dost dobrá, pak se ale situace změnila! Elizabeth mu však díky svým předsudkům uštědřila své "Ne", když jí požádal o ruku.
Až zbavení se pýchy a předsudků je přivedlo na stejnou cestu, na krásnou cestu zámku Pemberley...
Jejich láska je - něžná, opětovaná, šťastná...
Podle dalších knižních adaptací (jako například Zámek Pemberley, Dcery pana Darcyho...) je jejich láska stále stejná. Vášnivá tím slušným způsobem, plná pokory a vzájemného naslouchání, přesto nechybí Elizabethin ostrý jazýček, což je velice dobře.


3. Kráska a Zvíře

Tato pohádka neptaří mezi mé nejoblíbenější, ale když jsem přemýšlela, kdo tady nesmí chybět tak to byl právě tento pár. Kráska - ta něžná, líbezná dívenka s čistým srdcem, která je schopna vidět ve Zvířeti toho krásného, přívětivého prince, kterým byl předtím. To je na tom nádherné! To, že nezáleží na vzhledu, záleží na nitru člověka, na tom jak dokáže naslouchat, dokáže nechat své dobré vlastnosti vyplout na povrch. Když tak o tom píšu, říkám si, že jejich láska je nádherná!
Přímo pohádková!
Přes veškeré nástrahy, strach a nenávist ostatních k sobě dokázali najít cestu.

4. Snow White a Princ Charming (Mary Margaret a David Nolan)

Tento pár možná ne každý zná, ale jsou to dvě hlavní postavy z úžasného seriálů Once upon a Time, jedná se o princezunu SnowWhite (v našem světě Mary Margaret) a právě princ Charming, v našem světě pan se jménem David Nolan.
Pro ty kteří neznají jen mohu říct, že jejich láska je čistá, plná odvahy bojovat za své společné štěstí, oba jsou ochotni dát svůj život, za život toho druhého. Přes veškeré překážky a nástrahy se dokáží pokaždé najít. Je krásné sledovat, jak vždy pronesou větu:
"I will always find you"

5. Shrek a Fiona

Kdo by je neznal?
Jsou to dvě postavy, které snad každý nosí ve svém srdci.
Ještě jsem neslyšela o nikom, kdo by je ze srdce nenáviděl! (doufám, že ani neuslyším)
Snad každému dojde, proč zrovna oni dva. Oba nás ve všech dílek "Shreka" přesvědčili, že vnější vzhled není nutně důležitý. Vždyť vlastně Shrek přepsal dějiny, když světu ukázal, že nemusíte být ani krásný, ani bohatý a ani princ, abyste mohli světu dokázat, jací hrdinové jste! Chce to dobré srdce, silného ducha a důvod proč bojovat (u Shreka je to Fiona). Nakonec nám ukáží zázrak života - zrození z lásky - tři malá zlobřátka. Rodinu - nejvyšší stupeň lásky!
Jejich vztah je protkán oddaností, spalující láskou, upřímností, rozdíly ale i podobnostmi. Láska něžná, vřelá, pohádková...

Napadlo mě ještě pár párů, jako například Éros a Psyché z Řeckých bájí a pověstí, nebo třeba Tristan a Isolda. Nebo v neposlední řadě Benjamin Button a Daisy z filmu Podivuhodný příběh Benjamina Buttona. Určitě bych jich našla ještě mnoho a mnoho, ale nemůžu si pomoci, když si myslím, že těchto pět párů jsem vybrala oprávněně. Někdo by vybral jiné, ale o tom to je... každý jsme jiný.

Určitě bych podobnou lásku chtěla zažít, ale myslím si jedno - snění je krásné, ale pokud člověk chce lásku jako z film, musí na ní pracovat, protkat jí důvěrou a nákloností. Lásku plnou romantiky a dobrodružství si přece také můžete udělat, když o to oba budete stát. Já si myslím, že to jde a klidně mi říkejte naivka! Já se nezblázním - nestydím se za svůj pohádkový pohled na lásku. (Hlavně to, že to nevyjde jednou, neznamená, že to nevyjde už nikdy.)



Nezvdávat to, věřit a milovat.



Pohraj si s tím

28. listopadu 2012 v 16:48 | Houp


Světem panuje skálopevné přesvědčení, že každý správný bloger by měl pěkně dbát o svůj blog, aby čtenáři byli spokojeni.


Někdo se ohradí větou, že mu nejde o návštěvnost, ale přiznejme si, že i když ne všem jde o návštěvnost, každého blogera potěší nějaký ten komentář navíc. Snad nikdo nebude nadávat za čtenáře navíc! Čtenáři jsou naši chléb! A spokojení čtenáři jsou jako blahodárný nektar, který nám dává energii a motivaci ke psaní.

Na celém blogu existuje už jistojistě dost článků o tom, jak zlepšit kvalitu svého blogu. Do tohoto odvětví se já motat nebudu, protože o tom pranic nevím. Já to beru hezky po svém. Pokud někdo si chce nějaký takový článek, tak přeji příjemné čtení někde jinde.

Já bych chtěla spíš poodkázat na článek, který je právě na Srdci blogu. Článek o nejlepších úpravách ikonky. Jedná se o autorskou ikonku.


Mě moc potěšilo, že se tam objevila právě moje ikonka.



Její úprava nebyla nijak cílená. Jen si ráda hraju... a pak to dopadlo takto.

Pohraj si!

Celý design blogu je stylizován do určitého stylu. Tento styl si držím už docela dlouhou dobu, protože jsem si s tímto designem dala více než dost práce a zatím se mi neomrzel, jako ty předešlé (předtím jsem holdovala dost sezóním designům - letní, podzimní...) Zrovna se na mém současném vzhledu objevují veci, které mám ráda. A to jsou: módní návrhy, lehkost, jistá romantičnost s vůní vanilky.

Trošku si to přibarvuji, ale miluji jemné barvy. Myslím si zejména, že tato barva ve čtenáři vyvolává jistý klid, vyrovnanost. I když je dost možné, že člověka s předsudky nejdřív může napadnout, že se jedná o hloupý dívčí blog plný neoriginální módy. Já je o opaku nebudu přesvědčovat, jejich předsudky, jejich problém. I když je pravda, že možná tato má zabedněnost pár čtenářů může odradit, ale já si stojím za tím, že pokud někdo chce zjistit víc a nedat na předsudky, tak sem ráda zavítá.


Tak to bylo i s ikonkou. Má vize celého vzhledu blogu je taková, že se vše vzájemně ale nenásilně prolíná. A taková jakási křiklavá modrá ikonka s nápisem "Autorský blog" by trošičku ječela ve vší tý smetanový barvě. A to jsem si nepřála. Nebylo to tak těžké si jí upravit k pohledu svému. Šlo o to si jen pohrát a po grafické stránce to nebyla ani žádná věda. A to přiznávám, že jsme grafické pako!

Co, že tím ta Houp chce vlastně říct?
Asi to, že není nutné se někam tlačit. Jako blogerce mi trvalo než jsem zjistila, co mi vyhovuje a upřímně ještě nejsem u cíle a asi nikdy nebudu. Ale každým napsaným článek, každým novým komentářem se posouvám dopředu a uvědomuji si, jakým směrem a stylem se chci zaobírat. Myslím, že je dobré využít jednoho stylu a držet se ho.

Originalita se počítá ale jen ta nenásilná. A taky by se nemělo nic přehánět! To je tak se vším.

Nemám tušení, co by Vám teď tento článek měl přinést, ale já jsem se chtěla zmínit o tom, jak probíhalo celé to tvoření. Vlastně teď jak si píšu tento článek říkám si, že třeba nový design, takový více minimalistický spojený s mou tvorbou by se mi určitě líbil. Ale to ukáže až čas.

To bude ta hlavní zpráva - "Nepřestávejte si hrát, rozvíjet se a učit se! Každopádně nehrajte jedno páté přes deváté a spíše než revoluci volte evoluci!"

Když jdeš opačným směrem aneb Benjamin Button

18. listopadu 2012 v 16:26 | Houp

"Je to... jako bych prožil celý život a nemůžu si vzpomenout na to jaký byl."

říká malý Benjamin skoro na úplném konci filmu. V ten moment se mi slzy začaly kutálet po tvářích jako veliké kulaté hrachy. Tak silný moment ve filmu jsem už dlouho nezažila. Naposled snad když jsem se dívala na film Lidice a ten muž, který se měl vrátit do své rodné vesnice, běžel po bílé zasněžené pláni, kde nebylo vůbec nic... vůbec nic. Kde před tím byl jeho domov, jeho milovaní a teď tam nebylo nic. Jen pustá pláň. Ano... tak silný moment to pro mě byl.

Ne moc často píši recenze na filmy, ale tenhle snímek mě donutil. Nemůžu jinak, ale tříhodinový požitek z filmu je tak nezapomenutelný, že je to jako když vám milovaná osoba dá pusu na čelo a vy tu pusu tam stále cítíte. Další a další hodiny. Opravdu nepřeháním. Podívejte se na ten film a přesvědčte se. Vám možná do to noty nesedne, ale mě přijde, že ho scénárista psal přesně na moje přání.


(Pusť si k článku krásnou hudbu)

Podivuhodný příběh Benjamina Buttona


Už když jsem slyšela o čem film je, věděla jsem, že mé oči nezůstanou suché. Je to úžasně procítěný výpravný film, plný mouder, filozofie a lásky. Příběh je postaven na povídce, která pokud vím neměla snad ani dvacet stránek, ale zabývala se otázkou, jaké to je mládnout. Přesně tak!

Mladý Benjamin se narodí jako starý a zemře jako mladý. Je to děsivý dar a prokletí...

Film je pohádkový, o tom žádná a skvělá grafika k tomu dopomáhá. Musím říct, že když jsme se na film dívali s kamarádkou nemohli jsme z roztomilého mladého staříka spustit oči. Jeho výraz... jeho chůze, jeho myšlení a celkový pohled na svět je dechberoucí. Je to svým způsobem roztomilé.

Najdete zde spoustu úžasných momentů, mezi ně patří, když se díváte a najednou v tom staříkovi uvidíte velice ale velice známého herce, kterého vidíte v bulvárech jak líže zmrzlinu, stará se o svou početnou rodinu a nebo třeba tráví čas na červeném koberci vedle své slavné manželky. Ano... je to Brad Pitt.

Neřekla bych, že tento herec bude hrát v takovém filmu, ale víte co? Stát teď před ním a mít na hlavě klobouk, tak ho smeknu. S jakou grácií, roztomilostí a jakousi vyrovnaností dokázal zahrát chlapce, který mládne. I když vlastně ne, já bych hluboce smekla před ním a ještě před všemi těmi kostyméry, maskéry a grafickými techniky.

Slovenský trailer

Nesmí chybět láska

Co by to bylo za film, kdyby tady nebyla láska a tahle je osudová. Malá Daisy (Cate Blanchett) už odmalička, od svých pěti let zná Benjamina a ví, že není jako jiné děti a přesto ho má ráda. Společně, ale i odděleně se protloukají životem a jejich setkání ve mě vyvolávaly záblesky nadšení a přání, abych něco podobného jednou také zažila.

Dostaly i plešouna!

Tak tento úžasný film za režie Davida Finchera získal opravdu velký počet nominací na Oscara a dokonce pokud se nepletu tak tři nominace bravurně proměnil. Určitě jedním z nich byl Oscar za kostymní a maskérské práce. Brad Pitt ani Cate za své role Oscara nedostaly, ale i tak ve filmu zahrály dobře. Snímek byl nominován v mnoha soutěžích a cen a mnoho z nich i vyhrál... a že se není čemu divit.

"Člověk může být na nejvýš naštvanej, jak to dopadlo. Můžeš nadávat, proklínat osud, ale když dojdeš ke svýmu konci, musíš se s tím smířit..."


Ten konec...

...ten konec Vás dostane. A víc Vám říct nemůžu, protože nikoho z Vás bych nechtěla připravit o ty úžasné momenty, které člověk prostě u filmu musí prožít. Zvláště u tohohle. Doporučuji všemi prstami, které mám a doufám, že budete stejně tak nadšeni jako!

"...A nektěří z nás tančí!"



(Citáty v uvozovkách, jsem přepsala z filmu.)

Kam mě to láká?

11. listopadu 2012 v 19:08 | Houp


Tak si tak tady sedím u počítače, koušu výbornou topinku a říkám si, co bych asi tak napsala. Už delší dobu si pohrávám s nápadem, že bych se rozepsala o tom, kam mě to láká. Kam bych se chtěla v životě podívat. Nevím, jestli to zvládnu všechno vypsat, a jestli Vám to něco řekne, ale kdo ví.

Brr... za zimou.

Ano, přiznávám se, že jsem docela dost zimomřivá, ale to v ničem nebrání tomu, že mě láká sever. A to docela hodně. Když jsem byla mladší myslela jsem si, že budu spíše ta jižní, nějaké moře a krásné počasí. Vždycky jsem se viděla někde v Africe, ale kdyby se mě dnes někdo zeptal, kam bych právě teď chtěla tak by to byl sever. Především Norsko, Island nebo Aljaška. Samozřejmě takové Grónsko, Kanada, Finsko, Švédsko jsou další v záloze.

Nevím prostě proč, ale lákají mě horská jezera, hory zasypané sněhem. V případě Islandu sopky. Světlem zalité noci a snad nejvíc - možnost, že bych mohla spatřit polární záři.

Už jsem o tom přemýšlela mnohokrát, ale včera jsem se dívala na film Návrh a tam je tak nádherně vykreslena Aljaška, že jsem myslela, že si zbalím kufry a dekuju se na sever. Zimu sice moc nemusím, ale tu krásu bych chtěla vidět naživo. A třeba by mě sežral i medvěd ;D


(Ne toto skutečně není Aljaška. Toto je můj domov - Česká republika.)


Za pomocí...

Jak už jsem se zmiňovala, vždycky jsem se viděla někde v Africe. Pro upřesnění jsem si říkala, že takové Kongo, Ghana nezní špatně. Nevím, vždycky ve mě dřímala ta nutnost tam někam odjed a pomáhat tam. Sice přesně nevím k čemu bych tam byla já? Možná tak práce pro ty ostatní ještě navíc, ale nakonec je to jen taková představa. Přála bych si vidět domorodé africké kmeny, které ještě nezkazila civilizace. Přála bych si vidět pralesy a podobné přírodní krásy. Třeba Viktoriiny vodopády nezní vůbec špatně.


Tak radši zpátky do reality...


Přiznejme si, že tyto destinace, které jsem si vybrala nejsou zrovna typická místa pro dovolenou. Jenže, co já můžu za to, že jsem vychovaná tak, že pro mě je dovolená poznání a ne zkoumání písku pode mnou a paření se na slunci. V tomhle ohledu chci poznat svět - zvlášť, když jsem byla pouze v Německu a Polsku a to ke všemu jenom v pohraničí.

Zvláště pak pro mě - řekněme jako po finanční tak hlavně po zdravotní stránce. Řekla bych, že na takový výlet na Aljašku je asi zapotřebí trošku většího zdraví než při polehávání u moře. No ale kdo ví, co bude za mnoho let. Zatím je to sen, ale chtěla bych se na ty místa podívat.

Ale abych nezněla jako úplný snílek a řekla také místa, u kterých je dost možné, že je jednou uvidím, tak jsou i místa, které mě lákají v Evropě. Tak například bych si šíleně přála vidět Francii. Ale Paříž jako taková mě zase až tolik neláká, i když podívala bych se tam ráda. Já bych si přála třeba na týden se uklidit na venkov, kde jsou ty vinařská pole, takový klídeček, kde si francouzi dávají siestu. Tam bych nasála kreativního ducha a vklidu bych relaxovala v obležení vína a sýra.

Taktéž je to i u Anglie. Například Londýn, tam bych strávila jen pár dní a pak šupem na venkov. Pokud mi bude přát štěstí tak se do Anglie příští rok podívám, tak doufám... V poslední době si říkám, že bych si přála vidět místo, kde tvořila Jane Austenová. Takový Derbyshire nebo prostě typický anglický venkov. K tomu bych zavítala do Skotska, Walesu a nejspíš i Irska.

Jedním slovem mě hodně lákají venkovy a neznámá místa. Nakonec já nemám moc ráda civilizaci. Výškové budovy a přeplněné ulice mě děsí. Dokonce i Praha je na mě moc veliká. Já mám ráda zelené stromy, hory, jezera, klid a čerstvý vzduch. Podle mě tam se dá nejlépe tvořit. Úplně se vidím, jak sedím zabalená v červené dece s hrnkem horké čokolády a na nějakém zápraží si čtu nějakou pěknou knížku. Uuuuh! Paráda! Kdo by taky bral?


Náš domov je taky krásný!


Ale abych nezněla úplně, že mě láká jenom cizina. Upřímně jsem z České republiky viděla veliký kus, možná větší než většina mých vrstevníků, kteří jezdí jen do Chorvatskam, Itálie a tak... I když i tyhle země mají určitě své kouzlo. Česká republika je nádherná a chtěla bych to vidět skoro všechno. Miluji ty naše rodinné dovolené, kdy jezdíme po českých zámcích, hradech, hřbitovech (ne nespletla jsem se), po nejrůznějších památkách a přírodních úkazech. Vážně, musím vřele doporučit.

Kdo neviděl například Pardubice, Mariánské lázně, Adršpašské skály, zámek Hluboká a jiné podobné, tak se koukejte vydat o prázdniny po České republice, ať o ty krásy nepřijdete.

...............................................................................

Jé! To jsem tomu dala. Tak jsem se tady tak krásně rozepsala, že mám teď takový nutkavý pocit se na některá ta místa ihned vydat! Ach jo. No nic, ale věřím, že se alespoň na nějaká místa podívám, ještě dřív než místo nich postaví mrakodrapy, metro a jiné vymoženosti.
(Ano já vím, i to má své světlé stránky.)

Přála bych si, aby se mi dnes zdálo o Aljašce. Jů!
No nic já mizím, musím se připravit do školy.
I když za dnešek jsem na sebe pyšná.
Udělala jsem si základ do čtenářského deníku, udělala tři módní návrhy do školy a nakonec jsem napsala článek na blog.
Páni - jsem vyčerpaná.
Přeji krásný týden a loučím se.

.Jak jsem se k tomu dostala.

20. října 2012 v 20:22 | Houp

... k návrhářství.



Často se mi tady na blogu stává, že přidám článek s nějakými módními ilustracemi a Vy se ptáte na jakou školu chodím? Jak jsem se tam dostala? Co na škole děláme a tak. A jelikož v poslední době své nápady směřuji více na školu než na blog, využiji této příležitosti pro nový článek, abyste na mě jako na blogerku nezanevřeli, že na Vás nemám mnoho času.

Všechno začalo v dětství...


Ale to není nijak výjimečné. Nakonec snad skoro každá dívenka se v dětství věnovala kreslení a často si kreslila šaty. Nevím, jak Vy, ale já si dělala obrovské princeznovské šaty. Tehdy to nebylo nic zázračného, že si malá holčička vášnivě kreslí panenky se šatami.

Když se tak zpětně podívám přesto jsem se trošku lišila. Byla jsem pro to více nadšená a dělala to ve velkém. Vzpomínám si na stovky a stovky papírových panenek se kterými jsem si hrála. Šlo o domácí výrobu! Prostě jsem popadla papír, nakreslila panenku, šaty a vystřihla. Kdybych je nevyhazovala, měla bych jich dnes snad stovky! To nepřeháním. :D Kreslila jsem princezny, orientální princezny, víly, mořské panny, dívky ze současnosti a podobně. Měla jsem vychytané i takzvané "oblíkačky".

Pamatujete na tu otázku "A čím bys chtěl/a být?"? Myslím, že dost dívek alespoň jednou odpovědělo módní návrhářkou. Zřejmě nebudu výjimka. (Pardon, jestli nějakým slečnám křivdím, vím, že jsou i takové, které to ani ve snu nenapadlo.) Ale tehdy by mě nenapadlo, že bych se mohla dostat na školu s takovýmto zaměřením. Brala jsem to jen jako dívčí rozmar.


Čas rozhodování...



Nastal poslední rok na základní škole, pro neznalce tedy devátá třída. Nastal čas rozhodnutí. V hlavě jsem si pohrávala se školou knižní kultury v Praze. Ale tento nápad padl do zapomnění hned z několika důvodů - jedná se o Prahu - tudíž dojíždění. Ač je Praha a Kladno od sebe nedaleko, pro má nemocná záda to není zrovna výhra. Další pak školné a v neposlední řadě uplatnění po škole.

Neříkám, že jsem nepřemýšlela o VOŠON a SPŠO v Praze, ale tady jsem se bála. Nakonec konkurence obrovská a já si netroufala. Pak opět to dojíždění do Prahy. Už jsem myslela, že tento směr mi bude odepřen.

Mamka mi chtěla vnutit Obchodní akademii, ale to bych se raději zabila než abych tam šla. Už jen z toho slovního spojení "Obchodní akademie" mám husinu! Fuj! Takže poslední záchrana byla Gymnázium. Nebyla jsme zrovna odvázaná, ale budiž... O přijetí bych neměla asi nouzy, jelikož známky jsem měla vcelku ucházející a braly podle průměru.

Zásah osudu nebo štěstí?



Pak se stalo něčeho nečekaného. Někdo by to nazval štěstí, někdo prostě osud a něko pouhá souhra náhod. Jednoho dne přišla učitelka, že se u nás ve městě otevírá na jedné škole (upřímně mezi námi, ne zrovna chvalně proslulé) obor Modelářstvní a návrhářství oděvů. Hned jsem si zapsala ty prvotní poznámky, ač ještě nebylo jisté, zda-li se obor otevře.

Mamka nejdříve přišla sama s nápadem, že by se jí tento obor líbil, ale pak trochu znejistěla. Já si prosadila svou! I kdybych neměla být přijata, přeju si to zkusit! Ozvala se ve mě tam dívka z dětství! Chtěla jsem využít jedinečnou příležitost. A využila jsem...

Sice se o tom oboru skoro nic nevědělo - co se budeme učit, co pak budeme umět, jaké budeme mít uplatnění po studiu a tak. Byli jsme, a pořád ještě jsme, pokusní králíci - ale někdo být musí průkopník! :)

Přihlásila jsem se na přípravé kurzy a pak mě čekaly Talentové zkoušky. Bála jsem se a hodně, ale pak jsem to dala docela hravě. (Přiznejme si, že jak to byl nový neznámý obor, moc lidí o tom nevědělo a tak nebyla veliká konkurence, takže se dostal snad každý ;) )


(Ukázka tvorby k Talentovým zkouškám.)


Jsem studentkou modelářství a návrhářství oděvů!


Zdá se mi to, nebo je to vážně realita? Někdy mám záseky a nevěřím, že studuji tento obor. Nevím, co mě čeká a netuším, zda-li se mé kroky budou ubírat právě tímto směrem, ale teď jsem spokojená. (Musím to zaklepat!) Se třídou jezdíme na zajímavé exkurze v rámci módy, módních návrhářek, výstav a podobně. Připadám si jako Alenka v říší divů! Ve výtvarné přípravě kreslíme, malujeme, vytváříme. Máme konstrukci oděvu, oděvní materiály a technologie. Možná to nebude tak snadné, jak jsme si to představovala a jak se to zdá všem ostatním, ale zatím se nevzdávám!

Měla by nás čekat letos soutěž, také jedna módní přehlídka v rámci 60. výročí školy. Prý se zapojíme my studentky jako modelky. (To bude pěkně vtipný :D) Chci se co nejvíce angažovat, chci v sobě objevovat nové nápady, chci se učit, zlepšovat ... chci v tomhle být dobrá! A vím, že pro to musím něco udělat. Nic není zadarmo. A třeba svým zapálením doženu i to, co ostatní mají díky talentu od přírody.



(Současná tvorba.)

Toto je teprve začátek! Jsem teprve na začátku a ještě hodně věcí se může pokazit a zvrtnou!
Ale říkám na rovinu, že kdyby to šlo až příliš lehce, nebyla by to pak legrace...
(Já vím, pak až příjde to zlé, budu se proklínat za tato slova, ale co naplat.)


(P.S: Jsi z Kladna a jeho okolí? Měl/a bys zájem o obor modelářství a návrhářství oděvů?
Pak využij své příležitosti. Na škole se teď opět vyhlásily přípravné kurzy k talentovým zkouškám.
I ty se můžeš stát studentem!)


Loučím se a snad brzy zase načtenou!



Na čaj, ty mé můzy, asi nenalákám!

16. září 2012 v 14:54 | Houp

Nenápadně se připojuji do úžasného projektu od stejně skvělé Mňoukly&vymňoukly a směle nechám pozvat své múzy do mého příbytku na hrnek čaje. Pokud se Vám projekt zalíbí, můžete se připojit i Vy. Stačí kliknout na ikonku s čajem. ;)


Aby nedošlo ale k nedorozumění. Pořád mluvím o MÚZÁCH. O svých múzách, tedy o větším počtu.
Ale není to tak, že bych si myslela, že jsem nějak výjimečná a mám snad kolem sebe víc jak jednu múzu. To ne!
Já mám tu svou, jedinou, ale ona je chudák stejně rozpolcená osoba jako já, že se nedá mluvit o tom, že by byla jenom jedna.
Navíc, to ona je ta s kouzelnou schopností, takže se nemůžete divit, když se mi občas rozpoltí a přede mnou stojí najednou o dvě stejné můzy víc. Nebojte, není to způsobeno alkoholem, že bych najednou viděla dvojmo. Nebo snad vůbec...

Ale jdeme na věc, však já Vám svou múzu představím.

Sedím u počítače, zabalená do dek a do županu.
Mám tady připravený čaj a cukřenku.
Najednou cítím povědomé šimrání na zátylku a na krku.
Už ji cítím.
Je tady!



Hravý mix arašídů a rozinek

11. září 2012 v 16:57 | Houp

Ehm... to mi tak nějak vyskočilo v hlavě, když jsem přemýšlela nad dnešním článkem. Kolem mě se toho teď děje víc než dost a tak je těžké to nějak upřesnit. Mám ale ve foťáku pár amatérských fotek, od všeho kousek a tak to sem dám. Můžete si pod tím představit cokoliv, jakýkoliv význam, nic není špatně. ;)

Ani nad tím nemusíte ztrácet čas, nikoho tady nedržím.

- Motýlek -

To je taková malá záhada. Jde totiž o to, že tohohle nádherného motýla jsem objevila jedno ráno ve svém pokoji, ale vůbec netuším, jak se tam dostal. A jestli tam lítal celou noc... tak to potěš-pán-bůh!
Řekla jsem si, že mám ideální příležitost si ho vyfotit, ale nebyly to zrovna ideální podmínky, tak omluvte kvalitu a taky špinavé okno.



- Dýně -

To jsem si zase včera jen tak kreslila u televize. Využila jsem toho, že nám na zahradě zčistajasna začaly růst malinké dýně a tak jsem si hned vzala jednu, jako předlohu. Doma jich máme aspoň tak třicet, takže dýňové šílenství asi bude následovat. Každopádně jsem docela spokojená, i když by to mohlo být lepší a realističtější. ;) No mám možnost trénovat do alelujah!


- Ze skicáku -

Toto jsou zase dvě ukázky módních návrhů inspirovaných tou vázou, kterou můžete na fotkách vidět. Nejde o nic světoborného, ale v jedno odborné publikaci jsem četla, že pro návrháře je nejlepší mít skicák, kam si ukládá své nápady, své inspirace, domněky a pocity. Já tam zaznamenala zatím to a ještě něco málo dalšího... Každopádně není to dodetailu vypracované a vymakané, ale zase neříkám, že jsem si na tom nedala záležet. Názory nechám na Vás.




Toť vše.
Ještě mám fotografie z dnešního výletu se třídou do Rudolfína v Praze, ale upřímně to nejsou publikovatelné fotky. :D
Co mě čeká tento týden?
Zítra škola a vystoupení kamaráda, čtvrtek škola, pátek škola a nakonec ráno mě přijmou oficiálně do AK. (Mám strach, příjemný strach) a večer opět taneční.
Užívejte si a pokud možno se dožijte dalšího víkendu.

Loučím se...

Hrátky se jménem

17. srpna 2012 v 15:14 | Houp


Se jmény si můžeme užít hodně zábavy!


O tom jsem se Vás snažila přesvědčit v nedávném článku, který byl zařazen k TT. (Zde) Rychlostí Bolta vám sdělím, že šlo o mé příjmení se kterým jsem schopna zažít mnoho legrace. A dnes Vás chci o tom přesvědčit i nadále. A totiž tím, že si pohraji s celým svým jménem. Tedy s tím, co mi přiřadili rodiče, když jsem se narodila. Karolína Černá.





Občas slyším tátu, jak pronese větu na účet člověka, co se ku příkladu jmenuje Vít Rus, že se jeho rodiče s jeho jménem vyřádili. Vlastně to říkají oba mojí rodičové. Jsou to taková ta slova, kdy přemýšlí, zdali se na tom jméně vyřádili a nebo pomstili schválně.


Kdo by ale řekl, že se zvládli vyřádit i u mě. Nejsem si jistá, zdali schválně nebo ne. To bych se musela zeptat a do toho se mi moc nechce. Já jen vím, že jsem původně měla nosit jméno Kateřina. Ale osud nebo snad náhoda tomu chtěli jinak a tak nosím toto jméno - Karolína.



Jsem koruna česká!


Tohohle faktu jsem si všimla už velmi dávno. Pokud dobře šátrám v paměti, tak to bylo, když jsme ve škole počítali úlohu. Bylo tam něco o tom, že šedesát ananasů stálo třeba 552 Kč. Vidíte? Zkratka znamená Koruna česká. Ale z mého pohledu to může i znamenat Karolína Černá.

Takže mám iniciály jako označení pro naše české platidlo. A pokaždé, když někde vidím tuto zkratku tak mi to v hlavě blikne. Jsem prostě česká korunka! ;)

Jsem Ka.Čer!


Jsem spíše magor, který si rád hraje, když se nudí. Jednou mi takhle došla skutečnost, že když vezmu první dvě písmena z "Karolína" a první tři písmena z "Černá" vznikne z toho KAČER. Dobré, ne?

A upřímně kdybych neměla na blogu pseudonym jako Houp, tak bych se nejspíš přejmenovala na Ka.Čer. Mě se to líbí a přijde mi to lehce vtipné, lehce přitažené za vlasy a snad i trošku infantilní. Každopádně jsem věrná své Houp, své malé naději ve velikém světě. ;)

***

Původně jsem tento článek měla připsaný k článku Přezdívky a pseudonymy, ale nakonec jsem si řekla, že bude lepší jako jednotlivý článek. Přijde mi, že přišel jeho vhodný čas, zvláště protože se krásně řadí za článek s přezdívkami a článkem s mým přijímením.

Máte vy nějaké to zajímavé jméno se kterým si můžete nějak hrát?
Nebo snad jde přímo s ním tvořit nějaké jiné slovo?
Rozhodně jsem zvědavá jestli se najde nějaký takový magor jako já, který se tolik zaměřuje na své jméno. ;)

A zbytku světa přeji krásný a podohový den.

Černá? Ale já nemyslím tebe, ale tu barvu!

13. srpna 2012 v 12:41 | Houp


Jo tak tohle mě pobavilo!


Nejdříve jsem chtěla psát článek o tom, jak jsem o víkendu měla možnost vidět naživo Prince Jana Čenského, kluky z pořadu "Kluci v akci" a nakonec včera Jardu Jágra, jak si u nás ve městě kupoval zmrzlinu. Je totiž Kladeňák, stejně jako já Kladeňačka. Jenže můj plán na tento článek zhatilo téma týdne - "ČERNÁ". Škoda, že nemůžete vidět, jak se tady směju a házím na tváři debilní úsměv.

Hned to vysvětlím...

Na mém rodném listě, na mém občanském průkazu a na všech dokladech i naprostých nesmyslných papírech můžete vidět mé jméno. Tedy "Karolína Černá". Už Vám něco docvaklo?

Se svým krásným barevným příjmením mám opravdu hodně vtipných historek, které by se sem snad ani nevešly. Nejčastější ovšem je, když třeba nějaký kluk řekne:

"Černá je fakt nejlepší!"

Na to mi lehce poskočí srdce a já se zmateně otočím. Ten trapý okamžik, kdy si kluk uvědomí, že já jsem Černá a zmateně začne z úst dolovat slova typu:

"Já ale nemyslel tebe, ale tu barvu!"

Pak mu dojde, že by mě tím mohl urazit a tak se do toho začne ještě víc zamotávat.

"Teda ne že ty bys taky nebyla super... no ehm... však víš co myslim"

O ano, já vždycky vím, jak to myslí. Takové podobné věci se mi stávají docela často. Ještě bych mohla třeba napsat, že jsem sice Černá, ale jinak jsem bílá jako stěna. Říkám tomu můj vlastní paradox!

Myslím, že nemá cenu psát, že černá je označení pro tmavou barvu, nebo také hanlivé někdy až rasistické označení pro tmavší pleť u jiné rasy lidí. Nehci sem plést rasizmus, ale musíte uznat, že s tímto příjmením ani nejde, abych byla já sama rasista.

Dřív jsem své přijmení nemohla skoro ani vystát. Přišlo mi takové obyčejné! Tuctové! Ale časem, pomalým zráním mé mysli, jsem usoudila, že toto příjmení je právě naopak velice zajímavé. Takové zábavy, co si s ním užiju. A ještě lepší je, že si ho všichni rychle pamatují. Ještě řekněte, že nemám pravdu. Kdo by si hned napoprvé pamatoval jméno jako Kristková a Kretschmerová a tak podobně.

Co ještě psát? Snad ještě jednu takovou pěknou věc mám... I když někomu se to může zdát morbidní. Abych v rychlosti vysvětlila. Můj tatínek má jistý šestý smysl a pokaždé, když jsme na nějakém výletě nebo dovolené, nás zavede na hřbitov. Někdy je to úmyslné a někdy zase úplně náhodné. Ze začátku mi to přišlo divné a štvalo mě to. A dnes? Dnes to beru s nadhledem, a jako takovou naší malou tradici. A jakou to má souvislost s "Černou"?


Víte kolik je v České Republice lidí s tímto přijmením? Skoro stejně jako Nováků a Horáků... A tak jsem si založila takový sport. Trošku morbidní, ale což! Pokaždé, když se octnu na hřbitově, dám si za úkol najít hrob s mým příjmením. Veřte nebo ne, ale pokaždé jsem našla. Nevím proč to dělám, neberte to prosím jako neúctu k mrtvím. Možná bych to nazvala jako hledání "příbuzných". Mám totiž pocit, že když lidé mají stejné příjmení, jsou nějakým takovýmsi zvláštním poutem spojeni. Těžko se to vysvětluje a pochopím, když to nepochopíte. ;)

Článek už zakončím, abych Vás neunudila k smrti, ale věřte že o svém příjmení bych mohla mluvit do nekonečna a ještě dál! Mám tolik historek a vzpomínek. Ale mám ještě jednu věc na srdci než skončím. Pokud máte stejné příjmení jako Já a snad se Vám nelíbí, tak si najděte pozitiva, protože ač je sice tuctové, myslím, že má v sobě mnoho krásy a zajímavosti!

Přeji Vám krásný den a užívejte si poslední dny prázdnin, než se zase budeme muset vrátit do škol!
A také Vám přeji, abyste dnes neviděli nic černě, ale pouze barevně ve svěžích barvách!

I když černá je dobrá!
(A teď myslím tu barvu ;) )






Jak krásné je se ráno probouzet.

6. srpna 2012 v 10:46 | Houp

Upozornění! Článek níže napsaný obsahuje názory a rady blogerky, sama blogerka však nezaručuje, že tyto rady pomohou právě Vám. Každý je nějaký a nikdo není stejný, proto případné reklamace a urážky, že tohle opravdu nefunguje, prosím nepište!

Ráno dělá den!

Dříve jsem tomu moc nevěřila, ale v poslední době, zvláště v měsíci červenci, jsem si tento fakt uvědomila. Skoro každý den vstávám s úsměvem na tváři a ten se nakažlivě šíří po celou dobu, dokud neuhlehnu do postele. Čím to je? Možná sluníčkem, které mi dodává energii, možná tím, že jsem odpočatá. Nebo protože se mám na co těšit, v poslední době děkuji i za to málo, co mě v životě potkává. Jsem pokornější a dokáži i na špatných věcech najít to dobré. Možná to všechno... kdo ví.

Řeknu to asi takhle, vím, že je na tom hodně lidí špatně a řeknou si, že jsem asi dítě štěstěny, že oni mají život na hovno a žádný úsměv po ránu u nich nehrozí. Možná ano a možná taky ne... Mám krásný život to ano, ale upřímně pohádka to taky není. Zažila jsem si to dobré i to zlé, jako každý na tomhle světě. Důležitá je ale naděje!

V posledních dnech jsem začala pozorovat, co způsobuje to, že mám krásná rána. Jsou to takové drobnosti, ale myslím, že s vírou, že to pomáhá, to jde.

První krok - Probudím se! Docela logické, ne?

Druhý krok - Protáhnu se. Ještě v posteli pořádně protáhnu tělo, kosti, nohy, svaly, prostě všechno... Hned potom vstanu z postele a doprotáhnu i ten zbytek tělíčka. Pokud jsem to tehdy pochopila dobře, tak se krev "rozbouří" a začne více pracovat naše tělo. Tak se "zrychlíme" a získáme dostatek energie.

Třetí krok - Podívám se na sebe do zrcadla. Přesně tak, jak jsem zrovna vstala. Neučesaná, s kruhy pod očima a se všemi těmi ranními neduhy. Podívám se na sebe a ze široka se usměji! Do úsměvu se ale nenutím, přirozeně si ko vykouzlím. Většinou mi pomáhá už jen ten vtipný pohled sama na sebe jak po ránu vypadám. Někdy si vzpomenu na něco krásného, co se mi stalo a nebo může stát.
Když se ráno na sebe usměji, dostanu hned o něco lepší náladu! Úsměv je to nejkrásnější na lidské bytosti a nic nás nestojí.

Čtvrtý krok - Já si většinou v duchu nebo nahlas povím toto: "Dej každému dni příležitost, aby se stal tím nejlepším ve tvém životě."

Pátý krok - Je tu nový den! Můžete udělat to, co jste včera nestihli! Je nový den, nový čas a vy začínáte s novým štítem! Můžete se změnit, udělat něco "lepšího"... buďte změnou, kterou chcete vidět ve světě.

Šestý krok - Je Vám pořád mizerně a nejradši byste zapluli zpátky do peřin? Tak to já si většinou pustím radio s pořádnou dávkou muziky, která rozpohybuje moje končetiny a já si začnu skákat po domě. Pěkně energická muzika, která vykouzlí úsměv a nikoliv chmury a smutné vzpomínky. A ještě mám jeden tip - dobrá snídaně! Když už totiž nic jiného, oslaďte si život! A nemusí to být nutně cukrem, když si totiž dáte něco, co máte skutečně rádi a co vám chutná, tak se vám přece vykoulí úsměv na tváři, no ne?

Sedmý krok - Je to jenom na Vás!

Přiznávám, mám ozkoušené, že to funguje jenom o prázdniny. Zatím jsem neměla možnost to vyzkoušet i o školní rok, ale pevně doufám, že to půjde také. Nakonec tady jde především o Naději!

Já chápu, že někteří z Vás teď kupříkladu prožívají těžké časy a na podobné ranní cijátry nemají čas ani náladu. Upřímně si ale myslím, že takovým 6 lidem z 10 by to třeba mohlo pomoct. Vše je o stavu mysli! Když budete o všem pochybovat a budete si říkat, že váš život je nejhorší a nemá cenu se usmívat, nikdy se vám krásné ráno nepovede.

Poslyšte neberte tohle jako nějakou snůšku keců. A nebo klidně berte, jde o to, že u mě to tak funguje. Já to tak cítím a třeba jsou někde kdesi spřízněné duše, kterým to pomůže.

Někdy se může stát, že vstanete pravou nohou a zbytek dne se nevyvede, ale víte co si myslím? Že ráno se vzbudíme a je tady další možnost, další šance, že tento den bude o něco lepší. Přiznávám, ne vždy jsem takto optimistická, ale když mě to jednou za čas chytne jsem odhodlána tu radost ze života přenést do dalších lidí! Nebýt lakomá a o radost se podělit!






Přezdívky a pseudonymy

4. srpna 2012 v 18:36 | Houp



Někoho by mohlo napadnout, že se dnes chci věnovat problematice a rozdílům mezi přezdívkami a pseudonymy, ale to nikoli! Ten kdo neví, jaký je rozdíl mezi těmito pojmy, věřím, že strýček Google a tetka Wiki rádi pomohou.

Včera večer, když jsem se mermomocí snažila vplout do říše snů, napadlo mě, že bych mohla sepsat článek věnovaný mým přezdívkám a pseudonymům, jak v tom reálném světě tak i v tom virtuálním.

Některé přezdívky a pseudonymy níže vypsané jsou pro mě roztomilé, jiné hanlivé, někdy i s trochou duchaplnosti. Však se nechte překvapit! Nakonec někdy je dobré si sednou a zamyslet se, pod jakými jmény Vás ostatní vidí.


***

Přezdívky


Párátko / Párátková - Když si na tuto přezdívku vzpomenu, vykouzlí se mi úsměv na rtech. Říkal mi tak můj tatínek, když jsem byla malinká a mé tělíčko tvořily jen kosti a kůže. Tak vzniklo párátko, jakože jsem hodně hubená! Jako ta malá dřevěná tyčka, kterou se šťouráte v puse, když se Vám tam něco sekne. A Párátková? To je odvozenina. :) Pravda, že už je to docela dlouho, co mi tak tatínek neřekl. No což, asi už nejsem ta "kost a kůže"! :D

Studecká - Opět přezdívka od mého milého tatínka. Abych to vysvětlila - moje máma se za svobodna nosila jméno "Studecká". A jelikož jsem se na tento svět vyloupla s více geny a vlastnosti po rodině Studeckých, tak mi tak táta rád říká. Zvláště, když se mi něco nepovede a nebo udělám nějakou hovadinu. ;)

Rendy - Momentálně moje nejznámější přezdívka. Pochází z hlavy mého o pět minut staršího bratra. Přiznávám, že se mi ze začátku vůbec nelíbila, ale pak se nějak roznesla po škole a všude kolem a tak jsem si zvykla. Docela se mi to už i líbí. I když stále nechápu, jak na to přišel(?!).
Říkají mi tak mý přátelé, brácha, spolužáci a říkal mi tak i můj kluk.
Alternativy: "Rendička", "Rendulka"
Přídavek: "Rendy Pinčuš"

Willy Wonka - Tak tuhle přezdívku k smrti nenávidím! To jsem si takhle jednou nechala ostříhat ofinu a má vážně úžasná spolužačka se m začala smát, že vypadám jako Wonka. Samozřejmě se přidali i ostatní! Snažila jsem se to brát tak, že Willyho hraje Johnny Depp, můj nejoblíbenější herec, ale i tak... Tuhle přezdívku jsem nenáviděla a doufám, že už jí v životě neuslyším!

Prďka - Ze známého filmu "Sněženky a Machři", aneb kdo by neznal "Vydrž, Prďka, vydrž!" Pokud si dobře pamatuji začala s tím mamka a na čas se toho chytili někteří kamarádi, ale dnes už mi tak nikdo neřekne. Jen občas mamka ráda ze sebe vypustí tuto hlášku. :)

Pat a Mat, Bob a Bobek, Jů a Hele, Štaflík a Špagetka...
A tak dále a tak dále... Tak to jsou přezdívky, které jsme měly s mou nejlepší přítelkyní, s mou spřízněnou duší. Dnes už to ani nepoužíváme, ale někdy nastane chvíle, že si vzpomeneme. :) Šlo pokaždé o pohádkové dvojice. Jenže já si vždycky pletla, kdo jsem vlastně já! Ale o tom špt! ;D

Kerol, KerolKa - To už není ani tak přezdívka, jako spíš zkomolenina mého křestního jména "Karolína".

Další přezdívky mě už vlastně nenapadají, ale pokud bych si náhodou časem na nějakou vzpomněla, tak ji určitě ještě dopíši. Teď se ale elegantním skokem přemístíme k pseudonymům.

Pseudonymy


Kerol - To se zde objevuji již podruhé, ale to protože to dříve byl můj pseudonym zde na blogu. Tehdy před dvěma lety mě nenapadlo nic duchaplnějšího a tak jsem používala toto vcelku prosté oslovení.

Houp - Z angl. Hope, česky naděje. Možná se již opakuji, ale nepovažuji sama sebe za naději. Ne! Tímto pseudonymem se snažím vyjádřit svou lásku k Naději! Protože jí miluji, když je Vám nejhůře, vždy je tady ještě ona... naše malá naděje. Ráda naději rozdávám a hledám ve světě. Nakonec naděje je to poslední, co nám zůstane...

CarolineBlack93 - Toto ani nikoho nemusí zajímat, ale člo o můj nick na stránce stardoll.com, kde jsem kdysi trávila mnoho času a myslím, že to je úžasná stránka pro mladé dívky. Pseudonym je to vcelku prostý - mé jméno přenesené do anglického jazyka a rok narození, ale ne mého! Malinko jsem se tehdy překlikla. ;) (Tuto hru již ale nehraju)

LostAngel - Pseudonym, který využívám v literárním světě. Můžete mě tak najít na ourstories.ic.cz a saspi.cz. Jak o sobě píši, nepovažuji se za Ztraceného Anděla, což je český překlad. Já tak označuji svou úžasnou múzu, která mi dodává všechny nápady a veškerou energii do psaní. Jenže holka, se mi teď vážně ztratila! Doufám, že se mi brzy vrátí, už se mi docela stýská!

To by snad mělo být vše!
Jak vidíte je jich docela dost a jsou dost různorodé. Dá se říct, že pod každou se skrývá jiná část mého já! A dohromady tvoří celek mé osobnosti. :)


(Nakonec má fotografie - Mé letní já)

Netradiční sbírka

5. července 2012 v 21:50 | Houp

Jednou, až mi bude nejhůř si pořádně budu moct osladit život...


Vždy mi mamka tvrdila, že jsem taková její kramářka. Už jako malá jsem vše shromažďovala a málo, co jsem byla ochotná vyhodit do koše. Člověk by řekl, že kramáři většinou něco sbírají, ale mě to nikdy nevydrželo. Pamatuji si časy, kdy jsem sbírala svatební šaty pro panenky, nebo hrací kostky, ramínka, poštovní obálky a tak podobně. Jakmile jsem od něčeho měla dva nebo tři kusy, už jsem to sbírala...

Ale teď malinko odpočím. Nejspíš vaše maminky, nebo babičky, tatínkové... nebo dokonce snad vy, pijete kávu. Někdo má rád takovou a někdo zase makovou. To tady vypisovat nechci, ale znáte takové ty malé roztomilé cukříky, které dostane většinou v restauracích právě ke kávě nebo k čaji?

Tak teď se zase vrátíme do mých dětských let. Jelikož moje maminka nerada sladí kávu, vždy jsme si s mým bráchou tyto cukříky ukořistili pro sebe a doslova jsme jejich obsah vysypali do svých tlamiček. Měla jsem to ráda. Možná se teď někdo děsí, že je to nezdravé a takové jiné... ale když nám to chutnalo, tak proč ne?

Jenže během těch let, kdy mi mamka nosila stále domů ty cukříky, tak mě nějak ta chuť na ten obsah přešla. Jenže nebyla bych to já, abych je vyhodila. Těm bystřejším zřejmě došlo, že jsem je začala sbírat. A opravdu!

K dnešnímu datu jich mám 32, pokud se nemýlím. Dohromady mi dávájí asi 138 gramů cukru krupice!

Některé lidi by mohlo napadnou, že je sbírám s tím způsobem, že si přesně pamatuji kde odkud jaký cukr mám. Jakože tenhle jsem u kradla v restauraci U Humla, když jsme byli u Makotřas. Což si právě teď vymýšlím, jelikož to tam určitě neexistuje. Tím chci právě říci, to že vlastně na mojí sbírce je zvláštní to, že sbírám cukry a v podstatě o více jak polovině nemám zdání odkud pochází.

A proč je sbírám?
Protože se mi to líbí a je to jenom moje. A asi nejvíce se mi na tom všem líbí ta představa, že až mi jednou bude úplně nejhůř, prostě ten svůj pytlík vysypu a ten život si osladím!

Moje kamarádka se tomu diví, ale to bych hold nebyla já, abych nebyla jiná. Tady jsou nějaké fotografie všech a některých vybraných, které jsou pro mě nějakým způsobem unikátní nebo nějak vtipné. Tak snad se budou líbit. A pokud někdo taky sbírá cukříky, dejte vědět, můžeme pokecat. ;)


Z normálnosti hrabe!

4. června 2012 v 13:14 | Houp

Normálnost není! Neexistuje!

Doufám, že jsem nikomu nerozbila bublinu naděje, takovou podobnou, jako jsme měli jako děti, když jsme věřili na Ježíška.

Kolikrát jste zaslechli výrazy:
"Ty nejsi normální!"
"To se vymyká normálu!"
"To snad není možný, to není normální!" ???

Já nevím, říká se to... ale jedno je jasné - normálnost je abstraktní pojem, který v tomto rozpoložení jsem schopna přiradit k pohádkové postavě. Je to něco jako s dokonalostí. Jak se ozvalo ve filmu "Někdo to rád horké" - NIKDO NENÍ DOKONALÝ! Tak stejně se dá říct - NIKDO NENÍ NORMÁLNÍ!

Takové ideály o normálnosti si vysníváme pokud se jedná o práci: "Chtěla bych mít konečně normální práce, ne pořád uklízet ty haj*ly (záhody) na škole!!!"
Takové ideály máme ve škole: "Proč sakra nemůžu mít normální známky?"
Také se objevují v rodině: "Proč proboha svatýho nemůžu mít normální rodinu."
Dokonce i v lásce: "Lukáši, potřebuji konečně normální vztah!"

Možná se mnou někteří, nebo možná i všichni nebudou souhlasit, ale já si myslím, že když se podíváme pod pokličku těm "normálním" věcem, které bychom chtěli, tak nakonec stejně zjistíme, že takhle si normálnost nepředstavujeme. Takové mám zkušenosti a názory... ale kdo ví, třeba tak jako někdo mohl najít šťastný konec, tak někdo mohl najít normálnost. Kdo ví...

Vlastně jsem ráda, že nejsem normální! Protože být normální, ať už si pod tím představuje, každý co chce, musí být docela nudné.

A nebo je to snad naopak?

Že by nakonec neexistovala nenormálnost? Že by vše bylo normální... co když je to jako s dnem a nocí. Když by bylo pořád světlo, ani bychom si neuvědomovali, že je den. Možná že jsme všichni normální, a protože je to všude normální, ani nevíme, že je to normální!

Jo a teď mi definitivně hráblo... Tohle je až moc těžká otázka na můj malinký mozeček... je mi líto! Polemizovat o normálnosti radši už nikdy nebudu. =D




Chtěla bych...

14. dubna 2012 v 17:26 | Houp

Chtěla bych...

... být krásná, chytrá a vtipná
... líbit se klukům
.... mít dobrý, kvalitní blog
... umět dobře malovat
... být módní návrhářkou
... být spisovatelkou
... nafotit fotogragie u profesionálního fotografa
... mít alespoň dva psy (huskyho a bernského salašnického)
... mít skvělé kamarády (ne že bych neměla!)
... napsat scénář k pohádce
... obarvit si alespoň jednou vlasy na červeno
... mít šťastnou rodinu, manžela a děti (časem)
... adoptovat dítě na dálku
... nebýt nikdy mrcha ani jiná bestie
... umět zpívat
... zachránit celé lidstvo
... zrušit rasismus!
... proletět se letadlem
... vidět polární záři
... mít zdravá záda a moc naplno tancovat
... zkusit účast v Miss ( i když nejsem zorvna nejkrásnější)
... umět upéct skvělé dorty s marcipánem
... zažít babičku s dědou
... poznat se a vídat se svým strejdou
... vydělat peníze, aby rodiče neměli trápení
...nikdy nezpychnout
... vždy pomáhat druhým
... zorganizovat módní přehlídku
... studovat Literární akademii
... nebýt urážlivá
.... být lidem isnpirací

A HLAVNĚ SE STÁLE USMÍVAT A ŽÍT!

(Některá přání jsou životní, jiná nesplnitelná, jiná bláznivá a nebo naivní)

Miss 2012 - co to jenom bylo?

1. dubna 2012 v 10:08 | Houp
Viděli jste už někdy úpadek kvality v přímém přenosu?
Že ne? Tak to jste včera večer zřejmě neshlédli slavností večer Miss 2012.

Na soutěž krásy se dívám už nějaký ten rok. Co si tak pamatuji, tak svůj první přenos soutěže krásy jsem viděla, když ještě žila moje babička a to mi tehdy mohli být asi tak 4. Možná se divíte, že si to pamatuji, ale prostě to mám takovou vzpomínku.
Od toho věku jsem si nemohla ujít snad ani jeden jediný rok. Milovala jsem to! Soutěž, kdy se mladé dívky stávají kráskami a jim se otevírají dveře do úplně jiné dimenze. Obdivovala jsem ty nádherné večerní róby, ladnost s jakou se pohybovaly... a milovala jsem také eleganci s jakou soutěž byla moderována.

Pro mě to byl vždy zážitek se dívat, ale po včerejším doslova fiasku si nejsem nějak jista.
Vše začalo opravdu krásně. Hudební divadlo Karlín je úžasné divadlo, sama jsem tam byla dvakrát, takže to je pro soutěž krásy a noblesy opravdu jako dělané. Když pak nás seznámily s dívkami, také to nebylo špatné. Již ze začátku jsme měly nějaké své favoritky.

A první kámen úrazu? Moderátoři!
Jistě, jistě - Jaro Slávik a Gábina Partyšová jsou něco nového, to uznávám, ale také něco co se vůbec neosvědčilo. Kdyby šlo jen o vzhled, tak jsou takovou ozdůbkou soutěže, ale když otevřeli pusu?
Jak to říkal můj táta? No jasně, rekord v přežblebtů v přímém přenosu. To byl jeden výpadek, vedle druhého, vtipy, které nikdo nechápal. A hlavně, proboha... Když je moderátorská dvojice je důležité, aby se vzájemně poslouchali a naslouchali si. Ale z nějakého důvodu toto Jaro nedokázal, možná arogance, možná chtěl dokázat, že je lepší. (Toto neberte nikdo jako urážku, ale já to tak cítím.)
Představte si, že jste zpátky na tomto večeru, Gábina se snaží něco říct, když v tom ji do toho Jaro skočí... a znova, a znova a teď zase! Počkat, teď zazněl specifický homor z úst Jara, který pochopilo jen malé procento diváků.
Vůbec nedošlo k souznění a k souhře. A upřímně, myslím si, že jde o charizma a tady ho oba naprosto postrádali.
Jara Slávika jsem měla ráda v soutěži jako velmi dobrého porotce, který se vyzná v tom, co dělá ale prosím vás už nikdy nemoderujte!!! Nebo alespoň ne soutěž Miss!

(bleskove.cz)

Možná se mnou někdo nebudete souhlasit, ale já to tak cítím. Za ty roky, co jsem se dívala na soutěže krásy jsem si už zvykla na nějakou kvalitu, bohužel tento stupínek kvality se nepovedlo obhájit.

Určitě bych našla ještě spoustu chyb a vad. Například začala reklama, bežela a běžela, vůbec nezáleží jak děsně dlouhá byla. V tom jsme se jako diváci vrátily do divadla Karlín a co že tam bylo? Oh jistě Jaro a Gábina. Z jejich úst se ozvalo pár slov a pak Gábina řekla: "Chtělo by to přestávku."
A já jen: "Cože?"
Vyskočila jsem ze sedačky a jen tupě zírala na další příval reklam. Jistě, chápu připravit Miss v přímém přenosu musí být neuvěřitelně těžké a hlavně dívky navléknout do noblesních večerních šatů, ale víte co mohli udělat?
"Jsme zpátky, ale jelikož každá žena ví, a její muž jistě také. Přípravit se do krásných, noblesních šatů trvá déle než jak se mnohy počítá. Ale omluvte dívky, chtějí být pro Vás, co nejkrásnější. A proto si teď dáme ještě jednu dávku reklam, abychom vás všechny napnuly, která z dívek nakonec získá pohádkovou korunku."
Nebo něco takového, něco co je omluví. Já bych to tedy přivítala.

Dobrá, dobrá jsem možná přísná, ale opravdu tento večer byl pro mne zklamáním.

A kdo že vyhrál?
Dívka s číslem 14, jistá Tereza Chlebovská z Krnova. Tato dívka byla jednou z mých faforitek i když jsem nejvíce fandila dívce s číslem 9. Pro mě byla ztělesněním vlídnosti, ladnosti a elegance, zvláště, když předváděla večení róbu bylo vidět, jak se v šatech cítí svá a smyslná. Ne jako jiné, nejmenované, které večerní róbu předváděli jako streetové oblečky. Jen můj názor.

(ceskamiss.cz)

Takový byl večer... Mám z něho celkem pasivní pocity, i když jsou věci, které dokáži ocenit. Například velice zajímavá volná disciplína v podobě nějaké profese v Thajsku.
Myslím, že do příštího roku by se mělo spoustu věcí změnit a doufám, že pro mě další Miss budou už jen potěšením a ne zklamáním.

A jaký jste si na to udělali názor vy?

(Toto je můj osobní názor, nejde o žádné urážky z mé strany mířené na jisté osoby, ale jen a pouze obrázek na to, jaký jsem z celého večera měla já a moje rodina. Pokud někdo má jiný názor, může jej dát najevo ale vyprošuji si nadávky mým směrem. Každý má právo vyjádřit svůj názor!)

Jak to všechno začalo... (část 2.)

4. března 2012 v 10:32 | Houp
Po hodně dlouhý době druhá část ze seriálku Jak to všechno začalo.

Jak to všechno začalo… (část 2.)
Možná, že jsem to tady už kdysi dávno vyprávěla, ale jako malá holčička jsem byl velice hravá. Od barbínek, polly, plyšáků, miminkách až po lego a hlavně po papírové panenky.
Zprvu mi je maminka kupovala, ale víte co, nikdy to nebylo přesně takové, jaké jsem si to představovala a tak jsem si sedla a malovala. Ty první pokusy o papírové panenky jsou děsivé. Jedny má moje mamka schované a popravdě kdykoliv je vidím, tak se směju. Naprosto asymetrické, rozšouplé, kostnaté, hlavu jako tykev, vlasy jako kastrol a hlavně jedno oko ve velikosti tenisáku a to druhé ve velikosti drobku. =D
Upřímně?!
Tehdy se mi to nehorázně líbilo. Panenku jsem vždy domalovala a jupí, měla jsem si s čím hrát. Začalo to princeznou, pak si pamatuji na rodinky, kdy byla maminka, tatínek a tři pr… kopy dětí. =D
Byla jsem schopná si s nimi hrát do aleluja, zvláště proto, že pokaždé když se mi omrzeli, šla jsem místo toho do obchoďáku, nebo do hračkářství rovnou ke stolu a za papírem a pastelkami.
Můj mozek si vybavuje, jak jsem je ukládala do krabic od bonboniér. Nejvíce se mi líbilo, jak krabičky voněly ještě pořád po čokoládě a tak. Nejčastěji jsem využívala Toffifee takže se snad nikdo nebude divit, že pokaždé když tyhle karamelové bonbóny vidím, tak si vzpomenu na krásné dětství.
… další část příště…
Nechci váš zatěžovat dlouhými články z mého dětství.

Projekt - Drabblovský koutek

28. února 2012 v 11:38 | Houp

Píšeš rád(a) drabble?

Čteš rád(a) drabble a vyznáš se v nich malinko?

Myslíš si, že sto, dvěmasty nebo třista slovy se dá toho říct opravdu hodně?


Tak to jsi potom na správném místě! Možná hledám právě tebe!
Čti dále...

 
 

Reklama