Kouzla mojí propisky

Musím se pochlubit.

7. listopadu 2012 v 16:26 | Houp

EDIT:
Tak už jsem se zeptala, co se týče dotazu, zdali si knížku Urban Legends očima dětí mohou zakoupit i lidé, kteří se na jejím vzniku nepodíleli. V odpovědi bylo, že knihu si může koupit kdokoliv se ozve. Zaplacení je možné složenkou, účtem i na dobírku. Stačí se ozvat na urbanlegendy@gmail.com a uvést jméno, adresu a počet kusů. Takže kdo bude mít zájem jen si napište. Myslím, že cena 80 korun je více než skvělá!
Tak snad si někdo koupí a dobře si počte.



Vím, že chlubení není dobré, ale v tomhle případě prostě musím!

Už konečně došla!


Je to už více jak rok, co jsem se zúčastnila literární soutěže Urban Legends očima dětí. Tehdy jsem nedoufala v žádný veliký úspěch, ale přece jen se udál. Umístila jsem se na třetím místě! Byla jsem štěstím dojatá. Pamatuji si, jak jsem nedočkavě vyčkávala až dojdou ceny - tedy knížka. Něco jako sborník vítězných prací, v nichž měly být i tři komiksy nakreslené podle motivu prvních tří výherních povídek. (Tedy i té mé.)

Spolu s Terkou z blogu http://kaderabek.blog.cz/ a spolu s dalšími soutěžícími jsme očekávali, kdy knížka konečně vyjde. Pravda, trvalo to déle než kdokoliv čekal - více jak půl rok. Ale dobrá zpráva - už došla! Jak se zmiňovali v dopise pro nás, omlouvají se, ale chtěli knížku pro nás udělat kvalitní a tak to trvalo déle než slibovali.

Nevím, jak ostatní, ale já jsem z knížky nadšená!
Ten úžasně nepopsatelný pocit, když tam člověk vidí své jméno. Napočítala jsme tam své jméno celkem 5x. Musím se přiznat, že když jsem si povídku zpětně přečetla musela jsem se docela zděsit! Tohle jsem vážně byla schopná napsat? No ale rok utekl rychle a celkový pohled na povídku se mi změnil... :)

Každopádně jsem si knížku ještě celou nepřečetla, ale koukala jsem na komiksy. Komiks, který se tvořil na můj námět ztvárnil jakýsi Tomáš Kučerovský a musím říct, že zpracování je dokonalé! Zpracování se mi líbí ze všech komiksů nejvíce. Možná by to celé vypadalo lépe, kdyby byl lepší námět než ten můj, ale což... Musím říct, že ten komiks mi vyrazil dech. Tomášovi Kučerovskému moc děkuji za tak skvělé zpracování! Mou homoroplnouděsivou povídku zpracoval dokonale!

Urban legends očima dětí


Celá ta věc s knížkou mě opět motivovala a snad se mi podaří opět něco někdy napsat. Zatím si užívám ten úžasný pocit, že mé jméno je napsáno v knížce, ač ještě s mnoha dalšími. Jsem prostě spoluatorkou knížky Urban legends očima dětí!
Gratuluji všem soutěžícím a organizátorům a tak podobně!


(Úvodní stránka)


(Ukázka z komiksu od Tomáše Kučerovského)


(Mé jméno)

Tak toto byly mé fotografie, (prosím nekopírovat už kvůli samotné knize a organizátorům)
Ještě se budu ptát jestli si knihu může zakoupit i někdo cizí. Nám psali, že cena knížky je 80 korun ale nevím jestli to není jen pro nás, pro spoluautori a široká veřejnost si knihu koupit nemůže. Těžko říct. Jestli se odpověď dozvím, tak jí sem připíšu, kdyby náhodou měl někdo zájem o knížku plnou hrůzy, napětí a humoru z pohledu dětí.

Teď už se ale rozloučím, jdu se dívat na další díl Once upon a Time.
Tak se mějte krásně a přeji Vám, abyste měli podobný úspěch jako já v tomto případě.
Mějte se krásně.

EDIT:
Tak už jsem se zeptala, co se týče dotazu, zdali si knížku Urban Legends očima dětí mohou zakoupit i lidé, kteří se na jejím vzniku nepodíleli. V odpovědi bylo, že knihu si může koupit kdokoliv se ozve. Zaplacení je možné složenkou, účtem i na dobírku. Stačí se ozvat na urbanlegendy@gmail.com a uvést jméno, adresu a počet kusů. Takže kdo bude mít zájem jen si napište. Myslím, že cena 80 korun je více než skvělá!
Tak snad si někdo koupí a dobře si počte.

Chtěla bych být malou holčičkou

27. září 2012 v 10:27 | Houp


Zrovna nedavno jsem tak přemýšlela nad vším, co se kolem mě neustále děje. Občas mě přemáhá pocit beznaděje. Samozřejmě ne kvůli škole, ta mě kupodivu baví, ani ne kvůli kamarádům, rodině, nebo zdraví. Jsem vcelku spokojená, ale řekla bych, že jde o kluky... Byl tady o mě dvojitý zájem a já nevěděla, co mám dělat. Napadaly mě možnosti, že ublížím jednomu, nebo druhému, nebo všem třem - tedy i mě. Nejde o to, že bych si chtěla stěžovat, to ne, ale nějak nevím, co chci. Vlastně ani nevím, jestli CHCI! Je to těžké, a zatěžovat vás s tím nebudu.

Ale abych nezněla jako člověk, který si stěžuje. To ne! Vždyť je to vlastně štěstí, když víte, že je o vás potencionální zájem. Nestěžuji si, jen propadám pocitu, že někomu ublížím... a možná už jsem ublížila. A to je věc, kterou tak strašně moc nesnáším!

Právě jsem přemýšlela nad vším, co se kolem mě děje a vzpomněla jsem si na své dětství. Kdy jsem si hrála s panenkami a byla spokojená. Žila ve svém uzavřené světě a byla nejšťastnější dítě pod sluncem. Takové dětství bych přála snad každému dítěti. Nemůžu si na to stěžovat ... Pamatuji si, jak jsme snila o dospělosti ... zatím jsem se k ní ještě nedostala, ale docela se toho všeho bojím. Život budu mít ve vlastních rukách.

Nestěžuju si, jen přemýšlím...

Každopádně jsem si vzpomněla na svůj drabble - "Chtěla bych být malou holčičkou"
(Poznámka pro ty co neznají: Drabble je literární útvar, který má určitá pravidla. Jde o vyjádření ve sto slovech - většinou. Někdo píše drabble na zadání slov, někdo se vypisuje z pocitů.) Tento můj drabble je v podstatě lyrické vypsání z pocitů.

Pokud někomu bude připadat povědomí, tak se nedivte. Již jsem ho zveřejňovala na http://ourstories.stmivani.eu

Je to už poněkud starší literární počin, takže pochopím, když se nebude moc líbit. I já bych to dnes napslala zase o něco jinak. Váš názor, jak už negativní nebo pozitivní, mě potěší. ;)

"Chtěla bych být tou malou holčičkou, kterou jsem kdysi bývala. Tolik bych si přála vrátit čas a jen tak bezstarostně chodit po cestě plné lidí a sama pro sebe si tančit. Chtěla bych si spokojeně hrát s panenkami, dívat se na pohádky a večer snít o tom, jak skvělé to bude, až budu dospělá. Tehdy jsem ten čas měla zastavit a zůstat navždy malou holčičkou, kterou nic netrápí a nic neřeší.

Bohužel čas nejde vrátit ani zastavit. Už nikdy nebudu malou holčičkou. Teď už musím žít jen v realitě bez šťastných konců a doufat, že se alespoň jeden sen splní."

Dovětek: Neberte to, tak že lituji všeho, co teď prožívám. Vlastně drabble berte s nadhledem, protože já ničeho ve svém životě ani moc nelituji. Snažím se žít, co nejlíp a vím, že mě toho ještě hodně čeká. Tohle berte jen jako chvilkovou slabost, kterou jsem zužitkovala pro drabble.

Přeji pěkný den.


Voda, jenž po mě stéká

27. února 2012 v 9:47 | Houp

Včera když jsem si tak pletla náramek, který má vážně dobrý barvy, a poslouchala k tomu zrovna EseMes od Lucie Bílé, tak mě oslovila múza. Popadla mě a vdechla mi nápad. Úplně jsem cítila tu záplavu kolem sebe! A v tu chvíli jsem si vzpomněla, že když mě to jednou za čas chytne a dostaví se u mě depka, vlezu si do vany a vzlykám ve vaně, kde na mě srší horká voda. Přes rozmazaný obličej nic nevidím a jen slyším hlasité povzdechy. A z těchto mých pocitů vznikl drabble...

Voda, jenž po mě stéká


Budu moc ráda pokud si přečtete a dáte vědět svůj názor.

Synáček

21. ledna 2012 v 13:03 | Houp

Jak někteří vědí, tak se zabývám psaním. Ať už jde o psaní knih, které nejsou stále vydané, nebo povídky, drabble a jiné... Ale jelikož jsem na stránce Ourstories, tak dávám veškerou svou tvorbu tam, ale přeci jen... Povedlo se mi napsat drabble, už docela dávno, ale nějak se mi ho nechce tam dávat a tak jsem myslela na vás. Třeba si to někdo přečte, třeba dostanu kritiku, třeba taky pochvalu. =D
Nepatří to do mojí nejsilnější tvorby, takže podle jednoho dílka nesuďte celé moje pisatelské umění neumění.


Synáček

Když jsem ho poprvé svírala ve své náruči, viděla jsem malého andílka, jenž byl pro mne seslán z nebes. Když rozezněl se jeho první smích, já věděla, že už mě nikdo nezbaví tohohle nejkrásnějšího pocitu. Nikdo mi nikdy nevezme lásku k mému synovi, jehož jsem porodila, krmila, uspávala ho a objala ho kdykoliv to bylo možné. Milovala jsem ho! Byl pro mne vším a přála jsem mu jenom to nejlepší. Jenže pak přišla ta děsivá zpráva. Můj syn, můj andílek byl mrtev, ale moje láska k němu nikdy nezmizela. Jeho první smích mě hladil po duši a léčil moje srdce.

Podívejte se, prosím

22. října 2011 v 9:17 | Kerol

Já vím jsem děsně úděsná, ale říkala jsem si proč by jste si ho nemohli přečíst i vy. Menší drabble o tom, že strach je přirozený, ale ještě přirozenější je ho překonat.
A nenech se te oklamat prvním dojmem...

Strach z létání


Další s vílou

9. října 2011 v 16:58 | Kerol
No... tak jsem zkoušela další dess, ale tenhle je opravdu děsný. Moc se mi nepovedl ale na druhou stranu jsem si řekla, že by jste měly vidět všechny zrůdnosti co já vytvořím. :) A't se můžete taky pořádně zasmát.

Tak tady je odkaz a snad mě neumlátíte k smrti. Myslím virtuálně! :D

Amor Matris - 1. kapitolka

8. října 2011 v 17:15 | Kerol
Tak, dnes mi zveřejnili na Ourstories moji novou úplně první kapitolovou povídku.

Stručně je o malém chlapci a jednom bílém vlkovi. Oba se spolu snaží zachránit své milované a to i přes všechny nástrahy, které na ně čekají. Je to neobyčejné přátelství. Povídka má sedm kapitol a především je o lásce k matce (latinsky - Amor Matris), pravdě, odvaze a kouzlu přátelství.

Žánr: Je to tak trochu pohádkové téma s fantasy nádechem. Je to dokonce z jiné doby, kdy ještě žili stvůry, které běhali po lesích. Možná je to i z jiné země, ale to už je tak věc názoru.

Ukázka:
Hluboké lesy, do nichž se odvážili jen ti nejstatečnější a i oni se málokdy vrátili zpět domů. Pár těchto šťastlivců vypovídalo o hrůzných příšerách, jichž se bojí i samotné peklo. Třásli se po celém těle a už nikdy jim nebyl dopřán spokojený spánek. Byli prokletí a často jejich život skončil jejich vlastní rukou. To trápení se nedalo vydržet!
Proč tedy stále další a další chodili do těch lesů?
Na druhé straně bylo vysvobození!
Už od pradávna se povídalo po vesnici, že na druhé straně lesů je jiný svět, kde jídla je, co hrdlo ráčí a nikdo není nemocný. Nemocní a hladoví lidé tomu snadno uvěřili a nepřestávali doufat, že se tam dostanou.
Jenže nic. Ti, kteří se tam vydali, se jen málokdy vrátili, a pokud ano, tak blouznili a nedokázali říct, jestli něco našli. A ti ostatní? Co je horší? Myslet na jejich smrt, anebo na to, že se dostali na druhou stranu a vás tady nechali trpět hlady?
Přesto se ve vesnici nikdo nevzdává. Stále věří, že přijde čas osvícení. Nic jiného jim také nezbývá. Stvůry z lesa zaútočily na stáda a skoro všechna pohynula. Ve vesnici není už skoro nic, a to poslední co zbylo, už moc dlouho nevydrží.


"Maminko? Maminko?" Tíživé ticho protrhl dětský křik. "Maminko, podívejte, co mám?" chlubil se malý kluk s vlasy zrzavými jako liščí srst. V ruce svíral mrtvého zajíce za jeho zadní pacičky a těšil se, jak ho maminka pochválí.


Bude to mít sedm kapitolek a snad dobrý konec. To se nedozvíte pokud si to nepřečtete. :P

Bezejmenný drabble

4. října 2011 v 9:00 | Kerol
Přináším takový malý drabble. Vlastně to nejde brát ani jako drabble, protože to bylo jen vypsání ze strašně depresivní nálady. Bylo mi mizerně a tahle slova ze mě nesmyslně padaly. Přesných sto slov mých pocitů.

Bezejmenný drabble


Je to děs!
Cítím se tak mizerně!
Copak je tohle normální?
Člověk s nimi prožije několik let, ale pro ně to zřejmě nic neznamená. Ne!
Tváří se jako kamarádi, přátelsky vám objímají, ale pak... BUM!
Zasadí ránu do zad. Není to skutečný nůž, je to stokrát horší. Je to psychická rána, která vás pošle na úplné dno.
Pomluvy... pomluvy... pomluvy.
Slova, která vylétají z úst, proto aby ublížila.
Ale moje slzy vám nepatří. Nenechám své slzy, které rozpouští můj make-up, aby vám udělaly radost. Nebudu se trápit vašimi slovy. Zvednu hlavu a půjdu dál, protože mé cesty u vás nekončí.

Odkazy

16. června 2011 v 13:30 | Kerol

Ahojky,

tak pokud by jste se někdy nudili a vážně nevěděli, co dělat, mohli by jste zabít dvě mouchy jednou ranou!
Dala bych sem odkazy na svou literární tvorbu a pokud by někdo chtěl, byla bych moc ráda na názor, jak se Vám líbí.
Takže by jste mohli zabít dvě mouchy, doufám, že tu nudu a navíc by jste mi pomohli svým názorem a kritikou k tomu abych se ve psaní zlepšovala.


Budu ráda za každý komentář a hlavně, pokud možno, co nejvíce kritiky!

Nevěsta

6. dubna 2011 v 16:15 | Kerol
Tak pokud by jste si chtěli přečíst můj další amatérský kousek ze sekce psaní, tak máte příležitost.
Může říct, že je to docela krátké a na webu Ourstories kde je to již zveřejněné, se objvevily velice dobré ohlasy na tuto povídku.


Tak a tady si to může také přečíst, tak snad se Vám to bude alespoň malinko líbit.

Stála jsem nervózně před velikými dveřmi a čekala. To čekání bylo nesnesitelné. V žaludku mi nepříjemně vrčelo a srdce nepřirozeně rychle tlouklo. Když zazněla slavnostní hudba, dva pánové ve směšných fracích otevřeli dveře a já se nadechla a vyrazila vpřed. Lehkými krůčky jsem šla do rytmu hudby a nasávala tu slavnostní atmosféru. Tato chvíle patřila jenom a jenom mně. V ruce jsem držela kytici květů a rozhlížela se po sále plných slavnostně oděných lidí. Úplně vpředu u oddávajícího stál on! Mile se na mě usmíval, ale to co jsem hledala v jeho očích, jsem nenašla. Žádná jiskra! Žádné štěstí! Žádná láska!
Znejistěla jsem a zpomalila své kroky, které kvůli šatům byly už tak pomalé. Zaplavila mě vlna horka, a tak jsem rychle mrkla a podívala se znova, jestli jsem se náhodou nepřehlédla. Jenže nic! Bodlo mě u srdce a já zastavila. Hudba dále hrála, dokud na zem nedopadla moje kytice. Stála jsem tam jako tvrdé "y". Hosté se na mě zmateně dívali stejně tak jako on. Bez jediného slovíčka a jednou slzou na tváři jsem se otočila, probourala to tíživé ticho, které nastalo, a navždy jsem utekla.
Moje svatební šaty zůstaly ve skříni jako moje nejhorší a nejtěžší vzpomínka mého života. Každičký pohled na ně, ač jen letmý mi způsoboval nesnesitelnou bolest v mém srdci. Přesto jsem je nikdy nevyhodila a nikdy jsem to nemínila udělat. Měly mi připomínat, jakou jsem kdysi udělala chybu, klidně jsem teď mohla žít šťastně se svým manželem a s několika dětmi.
Bylo zvláštní, když její hbité prstíky přestaly běhat po klávesnici. Konečně tu knihu dopsala! Nemohla tomu uvěřit. Její půlroční práce byla dodělána. Promnula si spánky a musela se pořádně štípnout do ruky, aby věděla s jistotou, že je to pravda. A pak… začala plakat. Možná to byly slzy štěstí, možná smutku a možná i obojího. Možná to mohly být i slzy úlevy a svobody. Kdo ví!
Pláč ustal a z žaludku se ozvalo kručení a volání po malém nebo i velkém soustu něčeho dobrého. Přejela myší ke křížku v pravém horním rohu a zavřela program. Měla malý byteček, ale svobodné ženě po třicítce to naprosto stačilo. Když šla do kuchyně zasytit svůj žaludek ani si nevšimla, že se její šatní skříň z nenadání otevřela a jemná bílá látka vykoukla ven.
"Liz! Lizzie! Jsi tam? Tak mi sakra otevři!" bušila něčí pěst tvrdě na dveře a z tónu hlasu té osoby bylo znát vyděšení a strach. "Liz! Dostala jsem tvůj vzkaz, tak mi otevři. Prosím."
Aniž by Lizbeth došla ke dveřím a otevřela, ozvalo se cvaknutí a dveře se rázem otevřely. Žena, které tak vehementně bušila na dveře, vpadla dovnitř a začala prohledávat byt. Nikdo nikde! Žena začala mít obrovský strach, přesto se neodvažovala myslet na to nejhorší. Prošla malý byteček a až když byla v ložnici, všimla si silného svazku papírů položený na stole hned vedle počítače. Přiběhla ke stolu a přečetla "Nevěsta". Zamrazilo ji.
"Liz, jsi tady?" zakřičela, ale nic se neozvalo. Rozvázala svazek a začala číst vytištěná slova, která byla napsaná na papírech. Čelo se jí začalo potit a uvědomovala si to, čeho se nejvíce bála. Ta kniha, kterou Lizzie dopsala, byla o ní samotné. O nevěstě, která se nikdy nestala manželkou.
"Lizze?!" zakřičela naprosto zoufale. V tom se dveře šatní skříně otevřely dokořán, a však žádná bílá látka nevykukovala. Vlastně ve skříni už nebyly žádné svatební šaty, jen malá obálka se slovy: "Největší chybou v mém životě bylo to, že jsem si nechala utéct štěstí a tak se ho vydávám hledat do země, kam mizí mrtví lidé. Snad to štěstí najdu!"

Outsider

30. března 2011 v 15:43 | Kerol
Tak nějak jsem vymyslela a napsala další povídku. Když jsem jí vymýšlela, nápad se mi moc líbil ale po uveřejnění jsem měla pocit, že to bude nejhorší povídka na celém webu www.ourstories.ic.cz
Jenže dnes jsem byla pochválena až jsem se dojala k slzám. Vážně nekecám, já jsem hrozně citlivá a když někdo pochválí mou práci a nebo napíše komentář, pokaždé se tak nějak zetetelím štěstím. Je to nádherný pocit! Myslím, že blogaři a spisovatlé vědí o čem mluvím.

Ale teď tedy k té povídce. Jelikož jsem to již zveřejnila na Ourstories tak bych to asi správně neměla zveřejňovat tady a tak jenom přikládám odkaz na povídku, pro toho kdo by si jej chtěl přečíst. A pokud někdo váhá a neví co ho čeká, přikládám malý úryvek, který by vás snad mohl přesvědčit. Ale nikoho nenutím!


"Asthone, ne!" vykřikla zděšeně.
On znechuceně odvrátil obličej a udělal to, co udělal už dvacetkrát. Vystřelil! Uslyšel bouchnutí, jak její tělo spadlo na zem k ostatním. Ve třídě zbyl už jenom on.
Rozhlížel se po té spoušti, co způsobil ale ani malý náznak výčitek se nedostavil. Pomyslel si, že ani oni neměli výčitky, když jemu a ostatním ubližovali. Jak se tak rozhlížel, uviděl na zemi papír potřísněný krví. Asthon se shýbl a zvednul ho.
"Milý Asthone," stálo krasopisně na papíře potřísněném krví, "tohle je přesně třicátý prvý dopis pro tebe. Už je to rok, co se ti to snažím říct, ale asi jsem slabá osobnost, nebo jsem úplně hloupá. Vždyť co je špatného mít někoho rád? I když tohle to ostatní vidí jinak. Společnost nedovoluje, aby se oblíbenkyně školy zamilovala do tebe. Do takového outsidera!" při těchto napsaných slovech se mu tajil dech. "Ale srdci se nedá poručit! I když jsem se o to zpočátku pokoušela. Bezvýsledně! Pokaždé, když tě vidím, roztaju jako máslo. Pokaždé, když vidím, jak ti ubližují, láme mi to srdce. Jsem ale příliš velký zbabělec, na to abych se ke svým citům k tobě přiznala. Ale snad jednou, až se k tomu odhodlám, budeš mou lásku opětovat a ostatní to pochopí. Mám ale strach a obrovský! Nejsem typ holky, který by se srovnal s tím, že by byl outsider. Možná ale láska k tobě zvítězí a my, Asthone, budeme konečně spolu. S vyznáním lásky a s tisíce polibků tvoje Connie." Nad "i" bylo nakresleno malé srdíčko. "PS: Snad se tento dopis k tobě dostane dřív, než bude pozdě!"
Asthon se znovu nevěřícně podíval na cár papíru, ale skutečně nahoře bylo jeho jméno a na konci zase to její. Connie.
"Ach, Connie," povzdechnul si. Z tváří se mu pomalu skutálela slza, která dopadla na krví zahalené tělo nebohé Connie s prostřelenou lebkou.

Toto je ten malý úryvek a upozorňuji: Nekopírujte!


Taky je u vás tak nádherné počasí? Já doufám, že už vydrží a nezkazí se. Ale miluji ten pocit, když mi sluníčko dobíjí moje baterky a já mám hned více energie. I když je vedro, pokaždé se můžu ochladit zmrzlinou. I když nesnáším 40 stupňová vedra, sluníčko a jaro rozhodně miluji! To snad ale každý, ne?

Loutka

5. března 2011 v 13:54 | Kerol
Ahojky, tak Vám přináším můj další drastictější příběh ale jelikož jsem se rozhodla založit si účet na Ourstories tak Vás přesměruji tam, jelikož tam mi dnes zvěřejnily moji povídku pod názvem "Loutka".
Jinak moje povídky (zatím dvě) najdete pod jménem LostAngel :D

Tak snad se Vám to bude líbit, a pokud mohu poprosit i o přidání nějaké té kritiky :D Děkuji předem a snad Vám nevadí, že Vás přesměrovávám jinam ale myslím si že když už je to tam, tak je zbytečné to zveřejňovat i tady :D


Krvavý Valentýn - III.

14. února 2011 v 15:08 | Kerol
Třetí a zároveň poslední kapitolka k povídce Krvavý Valentýn!

"Cože? Ty hajzle! Ty si s ní spal? Ty si mě podvedl! Ty kreténe, to ti nedaruju, budeš pikat!" vyskočila jsem plná vzteku z gauče a pustila se do něho. Hlava nehlava jsem do něj tloukla. Dávala jsem mu facky, a pěstmi jsme do něho mlátila. Potom jsem ve vzteku šáhla po skleničce a urazila jsem z ní kousek o stůl a tak mi vzniklo ostří. Užuž jsem to do něj chtěla vrazit! Chtěla jsem ho zabít!
Potom jsem se ale zarazila, uviděla jsem ho, jak se mačká v klubíčku na gauči a vypadal tak zranitelně! Proč ho musím zrovna já milovat! Zběsile jsem dýchala, nemohla jsem ho zabít!
Oblékla jsem si mikinu a rychle vyběhla z toho domu. Nepřestávala jsem zrychlovat. Točila se mi hlava a moje podpatky tloukly do chodníku. Najednou se jeden ulomil a já se zhroutila na zem!
Ten hajzl! Zrovna na Valentýna! Podvedl mě!
Hlavou se mi honily nejrůznější nadávky. Seděla jsem na chodníku a brečela jako malá holka. Nemusela jsem se ani na sebe podívat, abych věděla, že celý můj obličej je černý od řasenky a moje rudé rty už dávno nejsou rudé. V ruce jsem držela ulomený podpatek a druhou rukou jsem si utírala stále se řinoucí slzy!
Ten zmetek! Ten grázl!
Najednou jsem se bezmyšlenkovitě zvedla z chodníku, sundala si oboje boty a rozutekla se domů.
Kolem jdoucí po mě vrhaly vražedné pohledy, ale jinak jsem si ničeho nevšímala. V hlavě mi stále zněla slova Týna! Musíme se rozejít! Týna!
Doběhla jsem domů, když mě spatřila máma, zděsila se hrůzou. Začala na mě něco hulákat ve smyslu "Co se ti to proboha stalo?". Já jsem jí stejně nevnímala, jenom jsem vyběhla schody a vtrhla do tátovy pracovny. Byla jsem mimo, a stále jsem cítila krev ve spáncích. Byla jsem tak naštvaná a rozrušená. Nenáviděla jsem ho!
V pracovně jsem šáhla do skříně pro tátovu zbraň. Neměla jsem už sílu přemýšlet nad tím, co se stalo a co se dělo! Ani co jsem dělala já! Jenom jsem si musela ulevit od té nehorázné bolesti! Muselo to skončit. Když máma zahlédla, co držím v ruce, okamžitě začala ječet a rozeběhla se volat policii. Já ale neměla času nazbyt!
Jak jsem vběhla tak jsem taky vyběhla z domu. Utíkala jsem se zbraní v ruce a kolemjdoucí ječely hrůzou, když jsme kolem nich proběhla. Do bosých nohou se mi zabodávaly nejrůznější odpadky, ale já nic necítila. Žádná jiná bolest nemohla přebýt tu, kterou jsem cítila v srdci!
Za chvíli jsem byla před Markovým domem, přes zaslzené oči jsem nic neviděla, ale jenom jsem zmáčkla podle paměti zvonek a čekala…
Čekala jsme, dokud jsem za dveřmi neuslyšela pohyb!
Zavřela jsem oči!
Někdo chytil kliku ze vnitř a pomalu začala otevírat dveře!
Hlaveň zbraně jsem si přidržela u spánku a stále čekala…
Otevřely se dveře a já zmáčkla spoušť…

Krvavý Valentýn - II.

13. února 2011 v 18:00 | Kerol
Druhá také krátká kapitolka Krvavého Valentýna!


Opravdu jsem byla moc ráda a moc se mi ulevilo, když jsem dorazila k Markovi. Bydlel sice s rodiči, ale málo kdy byli v domě. Hodně moc pracovaly a tak jsme měli většinou dům jako naše soukromé hnízdečko lásky.
Rychle jsem přeběhla na podpatcích k velikým hnědým dveřím a zazvonila jsem. Prsty jsem netrpělivě mačkala v pěsti. Marek se přede mnou objevil a měl na sobě jenom dlouhé kalhoty, takže jsem viděla celé jeho dokonale vypracované tělo. Poskočilo mi srdce vzrušením. On se na mě podíval modrýma očima a ke všemu pohodil blonďatými vlasy. Stále jsem nemohla uvěřit, že chodím s takovým nádherným klukem, jako je on. A to jsem spolu více než rok.
"Áá, to jsi ty, Barčo. No to je dobře, že jsi tady, chtěl jsem s tebou mluvit." V duchu jsem si říkala, že se choval, jako kdyby nevěděl, že jsme na dnešek domluvení.
Doprovodil mě do velikého prosvětleného obývacího pokoje a já se pohodlně usadila na bílém gauči. Marek skočil pro pití a hned byl zase zpět.
"No víš, chtěl jsem s tebou mluvit, o něčem dost důležitém…" začala mluvit ale já, jako kdybych ho neposlouchala, jsem si začala smyslně rozepínat mikinu.
"Co to děláš? Já se ti tady snažím něco důležitého říct, tak kdyby si dávala pozor." Takového jsem ho neznala, nikdy nebyl takhle smrtelně vážný, začínala jsem dostávat strach.
"Ale Marku, přece jsem ti přinesla dárek k Valentýnu, víš?" a pokračovala jsem ve smyslném rozepínání mikiny, potom jsem jí odhodila a Marek zůstal koukat na můj výstřih, jenž byl o něco větší než normálně. Prsa mi opticky zvětšil korzet.
Jenže Marek skoro jako kdyby se rozčílil, sehnul se pro mikinu a hodil jí po mně.
"Co se děje? Myslela jsem, že si uděláme krásný Valentýn a pořádně se pomilujeme, nebo snad ne?" vykulila jsem na něho oči.
"Ne promiň, ale já s tebou Valentýna slavit nebudu…" ta slova se mi zabodla do srdce jako ten nejostřejší šíp.
"Co to říkáš? Jak… jak to?" nepřestávala jsme být v údivu.
"Barčo, myslím, že bychom se měli… ehm… rozejít."
Srdce jako kdyby se mi na několik vteřin zastavilo. Nemohla jsem tomu uvěřit. Rudě namalované rty byli otevřené údivem dokořán. V očích se mi hromadil vztek a rozbouřenou krev jsem cítila ve spáncích.
"Jak jako rozejít?" po tvářích se mi začali kutálet černé slzy. "Na Valentýna? Proč? A co ten zlatý náramek, co jsem u tebe viděla?"
"Cože?" vyjekl zase on "Ty jsi mi prohrabávala věci? Jak si to jako představuješ?"
"Proč? Proč?" začínala jsem být nehorázně hysterická.
"Jestli tě to tak zajímá, tak ten náramek je pro Týnu!"
Týnu! Týnu! Týnu!
To jméno mi v hlavě znělo jako ozvěna. Připadala jsem si jako v tom nejhnusnějším snu! Musela jsem se probudit! Musela jsem!
"Tak teď už to víš! Našel jsem si novou a mnohem lepší holku než jseš ty! Sex je s ní pořádnej a ne jako ten s tebou, jako s leklou rybou…"

Krvavý Valentýn - I.

12. února 2011 v 15:06 | Kerol
Když se blíží ten Valtentýn tak jsem napsala kratší povídku na toto téma, ale nečekejte žádný romantický piknik na pláži při západu slunce! 
Nebojte všechny kapitolky budou nehorázně krátké :D

Probírala jsem všemožné plyšáky, pánské parfémy, značkové oblečení, dokonce i nějaké sexuální pomůcky, ale nic! Žádný dost dobrý dárek jsem nenašla a to už mi zbýval jenom den do sv. Valentýna.
Začínala jsem být docela zoufalá. Copak můžu přijít ke svému miláčkovy v den všech zamilovaných a jen tak mu říct: "No víš, nějak jsem nemohla najít nic v hodného pro tebe, ale tak snad ti to nevadí."
To jako rozhodně ne! To už bych možná raději předstírala, že jsem nemocná prasečí chřipkou než mu tohle říct. A ke všemu jsem věděla, že on pro mě má ten luxusní zlatej náramek, co jsem mu jednou ukazovala ve výloze. Tedy, popravdě řečeno, já jsem nevěděla, že mi ho dá. No já jsem ho spíš u něho našla. Ale neprohledávala jsem mu věci, jenom když jsem byla u něho doma, tak jsem nakoukla čirou náhodou do jeho zamčeného šuplíku.
Ten náramek musel stát celou jeho výplatu z brigády. Bylo by hloupé pro něho nic nemít. Vlastně mě nejdříve napadl veliký plyšový medvěd, ale ten nápad potom padl. Tak, potom že mu koupím značkovou vůni, ale to mi nakonec také nepřišlo moc romantické!
V záloze jsem měla ještě jeden plán! Mohla bych mu koupit nějaké to zpestření pro sex. Přece jenom je nám obou skoro 18 a nemáme se za co stydět, že se s Markem milujeme.
Když jsem tedy zamířila do sexshopu, koupila jsem mu něco velice efektního, ale upřímně to je tajné!
Ale abychom si to valentýnské milování pořádně užily, koupila jsem si nějaké to sexy prádýlko. Byl to černý korzet s červenými krajkami a nehorázně vyzývavé tanga s mřížkovanými punčochami.
Říkala jsem si, že tohle by se mu mohlo líbit a co je lepší než mu darovat sama sebe. S nákupem jsem byla nadmíru spokojená a tak jsem vyrazila domů.

Měly jsme dohodnutý sraz ve dvě hodiny a tak jsem se vynasnažila, abych vypadala co nejvíce k světu. Vždyť dneska je ten Valentýn! Zavřela jsem se v pokoji, aby mě nikdo nerušil. Pomalu jsem se navlíkla do toho sexy prádýlka, které bylo krapet nepohodlný a připadala jsem si v něm jako kus masa na prodej. Ale co! Byla jsem v tom setsakra sexy!
Svoje hnědé vlasy jsem si vyčesala nahoru do drdolu. Své spodní prádlo jsem zakryla džínsy a přes korzet jsem si dala mikinu. Přece jenom jsem nemohla jít přes město za svým miláčkem takhle oblečená.
Použila jsem řasenku, lehký make up a rty jsem si namalovala nehorázně pekelnou rudou rtěnkou. Bylo až k neuvěření, jak jsem vypadala. Normálně jsem spíše taková nevýrazná ale tohle byla změna! A veliká! Vypadala jsem, jako kdyby mi bylo 22.
Teď ještě aby mě nenachytala máma. To by byl extra průser, kdyby mě takhle viděla.
Sice jsem skoro už dospělá, ale mamka říká: "Dokud bydlíš v tomhle domě, budeš se chovat slušně!"
No jo no. Takže jsem se musela dostat ven pokud možno bez povšimnutí. Naštěstí někdo zazvonil u našich hlavních dveří a já mohla nepozorovaně vyklouznout ven bez povšimnutí druhými dveřmi v zadu v domě.
Když jsem šla po ulicích, byla jsem hrozně moc nejistá. Pořád jsem měla pocit, že to někdo pozná. Že někdo pozná, co mám pod tím oblečením. Potilo se mi čelo a srdce mi hlasitě bušilo. Bála jsem se, že mě někdo pozná a vmete mi do obličeje, jak jsem namalovaná.

Girl?

15. ledna 2011 v 10:42 | Kerol

Opička

15. ledna 2011 v 10:39 | Kerol

Obrázek :D

3. srpna 2010 v 16:35 | Kerol
:D
 
 

Reklama